Ze zápisků zapomenutého. (XIV.)

Noc zastřela mé smysly dlouhá, hrozná,

v niž děsili mne stále snové krutí;

však děsnější z nich bylo procitnutí!

Jak zachvěje se chodec, který pozná,

že v močál svedlo světélko jej klamné,

tak hrůza nesmírná se zmocnila mne,

když poznal jsem, že lásky bludičkou

jsem do bahna byl zaveden a kalu.

Dnes nalezl jsem knihu maličkou –

to Hildin denník; ó, jak bez obalu

v ní zpovídá se nestoudná ta žena,

jež strhla do bláta čest mého jména!

Krev stoupala mi v hlavě, váznul dech,

když četl jsem, že nejvíc ze všech lidí,

jež v žití poznala, mne nenávidí;

ten lehkověrný, hloupý, sprostý Čech

jí přišel vhod, máť slušné postavení,

jež dovolí jí žíti v přepychu;

tak výhodných je málo ženichů,

již neptají se na výbavu, jmění,

a zaplatí své tchyně dluhy značné;

též obavati se jí třeba není,

že manželství co v žití jejím změní,

že poroba snad nyní se jí začne,

spíš teprve teď volnost nastane jí,

však dobře ví, jak ostrou zbraní jest

proud horkých slz a přetvářka a lest –

a dobrým pláštěm bude manžel její,

by ještě volněji než dříve snad

své staré ctitele si mohla zvát...

Ne – nemohl jsem hnusem čísti déle,

co mrzkosti tu vyzrazeno suše.

Jak možno jen, by ve spanilém těle

tak byla bídná, nízká, černá duše?!