Ze zápisků zapomenutého. (XV.)

Co as je čest, jsem dlouho přemítal,

než nadarmo; ač filosofů stero

jsem na pomoc bral, v nejistoty šero

ni pravdy paprsek mně nesvítal.

Z těch moudrostí, jež napsány jsou o ní,

můj úsudek se k oné nejvíc kloní,

dle níž je lesklá, překrásná to fráse,

již bereme jak čerstvou náprsenku,

jen bychom byli čisti aspoň z venku

a jiným snad se zalíbili snáze.

Ba, člověk teprv tenkrát šťasten, zcela,

když hloupý stud se vytratil mu z těla – – –

Chlad bytu pustého mne vyhnal záhy.

Chtě přátelům se četným vyhnouti,

já denně nyní z hlučných ulic Prahy

jsem ve venkovská prchal zákoutí;

tam v nízkých hospůdkách skryt přede světem,

kde sobě sám jsem cele náležel,

byl na chvíli jsem šťasten v žití kletém,

tam utápěl jsem pamět svou a žel.

Kdys vedla z toulky každodenní cesta

mne zastrčenou, starou částí města.

Zvuk kytary a houslí vřeštivých,

směs různých hlasů, rozpustilý smích,

jež z blízké krčmy zalétly mi v sluch,

mé kroky náhle stavily. Ví Bůh,

co tenkrát v duši mé se dálo as!

Zpit kouzlem lahodné té letní noci

jsem na celém se těle náhle třás’,

až podlehl jsem démonické moci

a nesměle jsem vkročil v doupě hříchu – – –

Tak bylo tenkrát; nyní bez ostychu

v ně vstupuji – a v svůj se vracím byt,

když zem už dávno líbá slunka svit.

Ba, člověk teprv tenkrát šťasten zcela,

když hloupý stud se vytratil mu z těla!