Ze zápisků zapomenutého. (XVII.)

Jsem opět sám, je zase ticho kolem...

Však jinak bylo ještě před hodinou!

Tu s kladívkem muž seděl za tím stolem,

a houfy lidí, kteří čpěli špínou,

se do pokoje tlačily a řvaly.

Já pohlížel jsem jako člověk cizí,

jak za věcí věc dražbou z bytu mizí,

ač v těle mi to hrálo všemi svaly,

bych vypráskal tu darebáckou chásku.

Než na prsten když došlo rubínový,

jenž připomněl mně moji k Hildě lásku

a jenž byl prvním dárkem ženichovi,

já nebyl jsem už pánem čivů svých:

skok za stůl – pěst jsem na odhadce zdvih’

a kladívko jsem vyrazil mu z dlaně,

že čistá cháska couvla polekaně;

pak všecky peníze své, jež mi zbyly,

jsem hodil na stůl za prsten mně milý.

Mé zlato shrábl odhadce – a brzy

lid z bytu prázdného se ztratil drzý.

A když jsem zase sám byl, svědků prost,

ta kůra ledová, jež srdce kryla

mně dlouhý čas, se rázem prolomila:

já na rty přitiskl jsem něžný skvost,

a po čase zas rosou hořké vláhy

se oči bděním rudé zakalily,

až těžké slzy po tvářích se lily

a zapadaly ve vous – šedý záhy.

V tu chvíli byl jsem světu vrácen zas!

Moc neznámá mě pudí v život nový

a jakýs dobrý duch mne těší slovy:

Jsi zachráněn! Jdi, pracuj – ještě čas!“