Ze zápisků zapomenutého. (XVIII.)
Klid bývalý zas plní moje nitro...
Již dávno nebylo tak krásné jitro,
jak nad Prahou teď rozbřesklo se právě:
par zamodralých hebká pavučina
se v teplém vánku chvěje po Vltavě,
ples švitorného ptactva od Petřína
sem zalétá, že hruď se blahem šíří,
rtem vřelým slunce líbá matku zemi,
až vášnivými pod polibky těmi
se chrámů četných báně nachem pýří
jak dívčí líčko v zanícení čistém.
Tou krásou nadšen, s duší plnou záře
chtěl vyjíti jsem, sluha z kanceláře
když s úředním v můj pokoj vkročil listem.
Mně ruce chvěly zlé se ve předtuše,
že velkou pečeť rozlomily stěží...
Teď na zemi ten ortel smrti leží:
list oznamuje krátce mi a suše,
že pro dluhy a pro svou pověst špatnou
jsem zbaven služby – – – Jelen uštvaný
jak padá k zemi, když naň se strany
se vrhnou psi a v něj své zuby zatnou:
tak mne ta zpráva k zemi sklátila.
A když se mí zas pamět vrátila,
ty prázdné stěny v pokojíku holém
jak jízlivě by šklebily se kolem
a „Žebrák! Žebrák!“ v oči smály se mi.
Jsem žebrák – nejchudší snad mezi všemi,
co jich ta hrouda nosí! – Hola, stůj!
To myšlenka je spasná! Vždyť snad není
tak připoután k té hroudě život můj,
by nekynulo nikde vykoupení?
Což není smrti ? – Ty se chvěješ, brachu?
Ta paní bledá nahání ti strachu?
Vždyť přec tak často, za měsíčné noci
když s mostu hleděl’s na Vltavu klidnou,
cos vábilo tě divnou tajnou mocí
v tu její náruč lákavou a vlídnou;
vždy myslíval’s, jak umříti lze snadně:
jen jeden skok – a člověk leží na dně!
A jindy zas, když hleděl jsi, jak vlak
vstříc lítou saní s rachotem ti letí,
vždy pudilo tě cosi mocně tak,
bys vrhl se mu náhle do objetí.
A teď se chvěješ snad, když tobě kyne
smrt z bambitky, jíž nad vše jmění jiné
jsi vážil si jak vlastních zřítelnic,
již uschoval jsi do poslední chvíle,
když z majetku již nezbylo ti nic?
Ó, neboj se, – ta nechybí se cíle – – –
Je dokonáno! Neděsí mne již,
než vábí spíše stále blíž a blíž
a mocněj vždy mne láká v náruč svou
ta paní krásná, kterou smrtí zvou.
Chci zemřít – ještě dnes – mám dosti síly
však usmířen! – Ty, zápisníku milý,
ty svědku strastí mých i mého žalu,
snů nesplněných, klamných ideálů,
buď poslem k té, již víc než celý svět
jsem miloval: rci jí, že v smrtném chvění
ne prokletí, leč slova odpuštění
a modlitbu můj mroucí šeptal ret – – –
Ha, jaká rozkoš ležet v rakvi šeré,
nic nezřít, neslyšet a necítit,
být pod zemí, co na ní bídný lid
se jako dravci o kus chleba pere!
A rozkoš ta již blízko – blízko tak!
Stisk spouště – blesku šlehnutí – a pak
tma bez konce, klid, blahé bezvědomí...
Až slunce stoupne nad protější domy
a zahledí se v obydlí mé chudé,
mne nevzbudí a darmo líbat bude
již zesinalá líce sebevraha – – –
jdu za Tebou, má Carmen, Carmen drahá...!