Ze zápisků zapomenutého. (XVIII.)

Klid bývalý zas plní moje nitro...

Již dávno nebylo tak krásné jitro,

jak nad Prahou teď rozbřesklo se právě:

par zamodralých hebká pavučina

se v teplém vánku chvěje po Vltavě,

ples švitorného ptactva od Petřína

sem zalétá, že hruď se blahem šíří,

rtem vřelým slunce líbá matku zemi,

až vášnivými pod polibky těmi

se chrámů četných báně nachem pýří

jak dívčí líčko v zanícení čistém.

Tou krásou nadšen, s duší plnou záře

chtěl vyjíti jsem, sluha z kanceláře

když s úředním v můj pokoj vkročil listem.

Mně ruce chvěly zlé se ve předtuše,

že velkou pečeť rozlomily stěží...

Teď na zemi ten ortel smrti leží:

list oznamuje krátce mi a suše,

že pro dluhy a pro svou pověst špatnou

jsem zbaven služby – – – Jelen uštvaný

jak padá k zemi, když naň se strany

se vrhnou psi a v něj své zuby zatnou:

tak mne ta zpráva k zemi sklátila.

A když se mí zas pamět vrátila,

ty prázdné stěny v pokojíku holém

jak jízlivě by šklebily se kolem

a „Žebrák! Žebrák!“ v oči smály se mi.

Jsem žebrák – nejchudší snad mezi všemi,

co jich ta hrouda nosí! – Hola, stůj!

To myšlenka je spasná! Vždyť snad není

tak připoután k té hroudě život můj,

by nekynulo nikde vykoupení?

Což není smrti ? – Ty se chvěješ, brachu?

Ta paní bledá nahání ti strachu?

Vždyť přec tak často, za měsíčné noci

když s mostu hleděl’s na Vltavu klidnou,

cos vábilo tě divnou tajnou mocí

v tu její náruč lákavou a vlídnou;

vždy myslíval’s, jak umříti lze snadně:

jen jeden skok – a člověk leží na dně!

A jindy zas, když hleděl jsi, jak vlak

vstříc lítou saní s rachotem ti letí,

vždy pudilo tě cosi mocně tak,

bys vrhl se mu náhle do objetí.

A teď se chvěješ snad, když tobě kyne

smrt z bambitky, jíž nad vše jmění jiné

jsi vážil si jak vlastních zřítelnic,

již uschoval jsi do poslední chvíle,

když z majetku již nezbylo ti nic?

Ó, neboj se, – ta nechybí se cíle – – –

Je dokonáno! Neděsí mne již,

než vábí spíše stále blíž a blíž

a mocněj vždy mne láká v náruč svou

ta paní krásná, kterou smrtí zvou.

Chci zemřít – ještě dnes – mám dosti síly

však usmířen! – Ty, zápisníku milý,

ty svědku strastí mých i mého žalu,

snů nesplněných, klamných ideálů,

buď poslem k té, již víc než celý svět

jsem miloval: rci jí, že v smrtném chvění

ne prokletí, leč slova odpuštění

a modlitbu můj mroucí šeptal ret – – –

Ha, jaká rozkoš ležet v rakvi šeré,

nic nezřít, neslyšet a necítit,

být pod zemí, co na ní bídný lid

se jako dravci o kus chleba pere!

A rozkoš ta již blízko – blízko tak!

Stisk spouště – blesku šlehnutí – a pak

tma bez konce, klid, blahé bezvědomí...

Až slunce stoupne nad protější domy

a zahledí se v obydlí mé chudé,

mne nevzbudí a darmo líbat bude

již zesinalá líce sebevraha – – –

jdu za Tebou, má Carmen, Carmen drahá...!