ZE ZAPOMENUTÉHO SNU.

A noc to byla v neděli,

když jsme tak spolu seděli

na lesklém srpu měsíce.

Nohama líně klátíce

jsme dívali se po hvězdách

a mléčné dráhy třpytný prach

jsme sypali na náš svět ten,

kde plála světla luceren

srovnaná podél chodníků

jak hlavy žlutých špendlíků.

A bylo milo. Vonný chlad

k nám stoupal z parků, luk a lad

a hvězdy tiše šuměly.

My byli čilí, veselí,

tys začla pět své písničky

a v mžiku všecky hvězdičky

k nám připluly a slouchaly

a zbožně šumně dýchaly.

Na zemi dole chvílí tou

svou chůzí kráčel rozvážnou

tvůj otec tichou ulicí –

snad ze schůze, kde stranníci

o politice mluvili.

Jde, vzhůru vzhledne po chvíli

a stane, protře oči v ráz

a ostřej k nám se dívá zas,

pak rukou vzhůru pohodí

a rozmrzele jaksi dí:

– Já věděl od prvního dne,

že tak to nějak dopadne,

jeť pošetilcem básník vždy,

teď vyved mi ji nad hvězdy –

a ona sklouzne, zlomí vaz!

Hej, pojď už domů! Slyšelas? –

My slyšeli a smáli se

a jen víc k sobě tiskli se,

a mráček kolem plující

já záchyt pěkně pravicí

a zabalil nás oba jím.

Pak po paprsku měsíčním

jsme sklouzli dolů k oknům tvým.

Já v lůžko tebe položil,

já Sny ti svolal, záři sil,

již při letu jsem nachytal,

pak po paprsku jsem se vzpjal

a pod tvé římsy okrajem

já vise na něm čekal jsem.

Ot přišel: v lůžku pěkně tys,

sladkého snění v líci rys,

dům kliden, všecko ve spánku.

I mysle na tu hádanku

řek o nemožném podniku:

– Já křivdil tomu básníku! –

A básník tvůj se smějící

sklouz nyní tiše v ulici

a – slyšela-lis? – on tam stál

a Mia dolce notoval...