Ze zašlých dob.

Probírám se v těch starých písních svých,

jichž sten mi zněl kdys v prvním ránu světla,

těch prvých, vroucích srdce výbuchů,

když naše láska nejkrásněji květla.

Svět nezří v nich snad žádných půvabů,

mne vábí víc však, nežli celé světy,

jak v slzách když líbáme po letech

dar z ruky milé – zvadlé, uschlé květy.

Mých písní zdroj ten ještě nevyschl;

on vždy zas mocně znova vytryskne,

jak temnomodrém, klidném na nebi

se v letní večer náhle zablýskne.

Jest třeba jen tvé ručky dotknutí,

jen čarný očka tvého modrojas,

by ze skály jak tknutím kouzelným

zdroj písní mých vyprýštil z prsou zas!