ZE ZÁVĚSTÍ UKRAJINSKÝCH (PÍSEŇ O CHURUŠENKOVI)

Havranů se hejno slétlo

s všelikých stran velkou silou –

slétnouce se, usedli si

osamělou nad mohylou.

Dohromady dali hlavy,

starý havran silným hlasem

moudře pak všem vypravoval,

co se dálo přede časem.

Zaslechl je slepý hudec,

neslyšel však hovor celý;

havranů se proto zeptal,

by mu všechno pověděli.

A když mu to pověděli,

složil píseň o tom čině,

zazpíval ji všem kozákům

po té širé Ukrajině.

Zazpíval ji všem kozákům

nade Dněstrem, nade Donem,

zahlaholil onu píseň

svého hlasu zvučným zvonem.

Letí hejno sokolíků

sokolic svých ve objetí,

perutěmi mávaj’ kolem,

jako vítr s větrem letí.

A vpředu jich mladý sokol,

sokol vůdce, sokol švarný

zrakem orlím vůkol hledí

ve klid stepi jednotvárný.

Nejsou to však sokolíci,

kteří hnízdí ve skal šeři,

kteří mají ostré zoby,

kteří mají lesklé peří.

Není též to mladý sokol,

ten, co v přední řadě létá:

kozák je to Chorušenko,

za ním jeho věrná četa.

Snes’ se luňák v Ukrajinu,

ostrý dráp jí v hrdlo vrýval.

Bouře hrozná slétla k zemi,

nesla s sebou blesků příval.

A ten luňák a ta bouře,

Turčíni to byli smělí,

kteří nesli blesků příval,

kteří ostré drápy měli.

A tu povstal Chorušenko:

„Na Turka teď, páni, svorně!“

Zajásala kozačina,

na Turka se hnala vzdorně.

Marně luňák ostré drápy,

marně bouř své blesky nese,

skála tvrdá neustoupí,

čelo vzdorné nesehne se.

Marně Turek měl své meče,

marně střílí v mužů houšti,

skála tvrdá neustoupí,

čelo vzdorné nepopouští.

Zvítězila kozačina,

poloměsíc zmožen zlatý.

Nyní, vraha potepavše,

vracejí se v rodné chaty.

A step chví se pod kopytem

ořů bujných, hbitých celá,

a vzduch třás’ se hromem písní,

junácká jež hrdla pěla.

Byla růže při potoce

bílá jako snížek padlý,

její něha přelíbezná,

její vděk byl neuvadlý.

A ta růže při potoce

krásná děva v luzném svitu,

u matky a u tatíčka

žila doma ve úkrytu.

Oj, ta měla hezké líčko,

oj, té černé oči září,

že bys darmo kolem hledal

takých očí, takých tváří.

Junák dobrý Chorušenko

okolo šel v ranní chvíli,

pohlédl jí v černé oči,

pohlédl v tvář sličné víly.

A ač byl on junák pravý

(junák pravý nedbá ženy),

přece, jak jen na ni pohled’,

zůstal státi zaražený.

Viděl líčko, krásné líčko,

které tmavé vlásky vroubí,

viděl oči, tmavé oči,

utopil se v jejich hloubi.

Avšak také krásná Sáša

zřela ráda na jonáka,

který rostlý jako jedle,

který rychlý nade ptáka.

A tak na ten první pohled

už si rozuměli zcela,

a ta jejich srdce mladá

lásky spolek uzavřela.

Přišel jednou, přišel zase,

před otcem svou hlavu sklonil,

uklonil se dobré máti

a svým retem prosbu zvonil:

By mu dívka dána byla

za milenou v žití družku,

by mu Sáša dána byla

za milenou za ženušku.

Svolují hned otec, máti,

aniž jaký odpor kladou.

A tak Chorušenko odved’

do domu si ženu mladou.

V ten čas země zachvěla se

Turka koní pod kopyty,

v ten čas na něj se kozáky

Chorušenko vytrh’ hbitý.

Nyní pak se domů vrací

ku své žínce plný blaha,

kterou opustil on nerad,

aby vyhnal příval vraha.

Stýská se mu po těch očích,

po těch tvářích růžných, tmavých,

po té šíji labuťové,

po těch vlasech leskle tmavých.

Stýská se mu po polibcích,

po objetí plném blaha,

rád by byl, by chvěla se mu

v náručí zas žínka drahá.

Proto bodá svého koně,

jako vítr s větrem letí,

ku rodinné chvátá chyšce.

Za ním druzi ve zápětí.

A step chví se pod kopytem

ořů bujných, hbitých celá,

a vzduch třás’ se hromem písní,

junácká jež hrdla pěla.

Dvakrát slunce přešlo stepí

od východu ku západu,

dvakrát luna nachýlila

k zemi svoji tváře vnadu.

A když po třetí už slunce

octnulo se na obzoru,

dojel s druhy Chorušenko

v rodnou vísku k svému dvoru.

Jeho druhů nemnoho už,

neboť molodcové milí

po té cestě širou stepí

v chaty své se navrátili,

které vítr v stepi širé

porůznu tak sem tam svanul

jako stádo porozběhlé.

Chorušenko doma stanul.

Avšak jak tu kolem hlédl,

jakmile zrak kolem točí,

pobledly mu jeho líce,

zachmuřily se mu oči.

Avšak jak tu kolem hlédl,

krev mu v žilách vzbouřila se,

rozbouřila, klokotala –

na rtu se mu výkřik třase.

Pohlédl on na soudruhy,

již s ním stejný domov měli,

ti však stáli jako sloupy,

ani brvou nezachvěli.

Ani brvou nezachvěli,

každý tichý, každý němý,

každý s mračným stojí čelem,

zaťatými se pěstěmi.

To, co dříve byla víska –

zbořeniště obraz pustý,

trámy kolem dohořívaj’,

kouř vše halí v závoj hustý.

A porůznu mezi rumy

hejno ptáků černoperých

drží sobě skvostné hody

na mrtvolách lidských sterých. –

Chorušenko spěchá v rumy,

jeho tvář je strašně bledá –

pátrá po mrtvole ženy,

avšak marně, marně hledá!

Kdyby sto dní tady hledal

anebo i celá léta,

nenašel by její stopy:

turecká ji jala četa.

Že to tak, ví Chorušenko,

v srdci ho to tísní, kruší,

srdce se mu bolem chvěje,

divná úzkost jímá duši.

Nejen jemu, molodcům též

bylo bolně zaplakati,

tento hledal ženu, dítky,

ten zas otce nebo máti,

avšak našli zkrvácená,

zohavená drahých těla.

Všem se zatínají pěstě,

všechněm v ráz se mračí čela.

„Na kůň zase, jménem boha,

těch, již tuto mrtvi, jménem;

Turku všechno oplatíme,

na náš bol ho upomenem!

Hlavní voj jsme porubali,

porubem i zbytků četu;

kozák že vždy vítězívá,

dokážeme nyní světu!“

Tak zavolal Chorušenko.

„Veď nás vrahu ve zápětí!“

vzkřikla k němu kozačina.

Za chvíli už stepí letí.

Stojí mraky proti sobě.

Jeden menší blesky kříží,

druhý tmavý, velký, hustý.

Mraky ty se k sobě blíží.

Strojilo se k děsné bouři,

úzkostlivě ptactvo lítá,

ku ochraně každé zvíře

vyhledává místa skrytá.

A vráz počla hrozná bouře,

duní hrom, blesk křižuje se,

až to chvěje sivou stepí,

až to matkou zemí třese.

A ty mraky, to jsou vojska.

Velký mrak – to Turci draví,

malý mrak – to kozačina,

proti sobě teď se staví.

A vráz počne hrozná bitva,

duní hrom, blesk křižuje se,

až to chvěje sivou stepí,

až to matkou zemí třese! –

Ale marně kozačina

kopím ředí Turků řadu:

za jednoho deset přijde,

deset Turků, deset hadů.

Marně statný Chorušenko

na koni jak střela hbitém

vjíždí, kde je Turků nejhoušť,

děsně řádě v boji litém.

Jak by peklo chrlilo je,

tak se množí Turků síla,

kozáků však větší částka

zkrvácenou půdu kryla.

Pro ubohou kozačinu

boj to trudný, neveselý!

Klesá na zem krví rudou,

která pokryta je těly.

Drnčí lesklé křivé šavle,

houká puška, handžár hvízdá – –

netopýry války bouře

vyplašila z jejich hnízda. –

Molodců už malá četa

kozáckou tu slávu stráží –

a jak zvíře rozkacené

na kozáky Turek vráží. – –

Už jediný Chorušenko

oderáží rány matně...

Soudruzi už porubaní,

smrt ho čeká neodvratně.

A před zrakem jeho tmí se,

nevidí než temno kolem,

zdá se mu, že slyší jasně

ženu svoji lkáti bolem.

Zdá se mu, že slyší lkání

druhů svojich žalostivé:

„Pomsti ty nás, Chorušenko,

na turecké četě divé!“

A nablízku snědý Turčín

krvavý svůj handžár chopil,

než se nadál Chorušenko,

v junácká ho prsa ztopil.

Jako dub, jejž vyvrátila

větrů zloba v bouři děsné,

takto také Chorušenko

s temným rykem k zemi klesne.

A jak hejno kobylek, jež,

když ulehnou nad krajinou,

všechno zhubí doposledka:

tak svůj let dál Turci šinou.

Noci závoj v zem se snesl.

Na nebi se měsíc svítil,

a s měsícem pán Bůh milý

na sta zlatých hvězdek vznítil.

Děsné ticho vládlo stepí,

ticho vládlo na bojišti,

jenom větřík lehkoperý

občas stepní travou sviští.

Jenom občas zakrákají

nad bojištěm černí ptáci,

jenom občas srdce mnohé

dodychne a dokrvácí,

jenom občas v mnohém retu

poslední se slovo třese. –

V tomto poli hrůzyplném

srdce lidské chví se v děse. –

Však tu kdos se stranou blíží,

lesk měsíce v tvář mu plane,

která stahuje své bledé

rysy kolem zetrhané...

A ta postať živá, chmurná

kráčí tiše, beze hlasu

místem, kde těch mrtvol tolik

jako po žni zralých klasů.

Postava ta, to byl kozák,

Chorušenko, kozák živý,

nezhroužil ho v smrti spánek

turecký meč bleskný, křivý.

Ještě sílu v svalech cítí,

ještě krev mu v žilách duje,

bolest ode rány cítí,

ještě všechno pamatuje.

Pamatuje, kterak nalez’

chatu svoji zapálenou,

pamatuje, že nepřítel

ženu jal mu přemilenou,

kterak dále se Turčíny

dal se v zápas ve zuřivý,

kterak klesl k siré zemi

a jak nyní povstal živý. –

Děsné ticho vládlo stepí,

ticho vládlo na bojišti,

jenom větřík lehkoperý

občas stepní travou sviští.

Chorušenko vzhůru hledl;

nad ním měsíček se zlatí. –

Pak se zbožně pokřižoval,

jal se druhy pohřbívati.

Už je pohřbil do jednoho,

soudruhy své, padlé v boji,

a ten jejich hrobec velký

vykropil jim slzou svojí.

Mohyla pak velká kryla

společný ten hrob jich celý;

na to klekl, pomodlil se

za jich hříchy k Stvořiteli.

A vtom tichou, klidnou nocí

dusot zavzněl z dálky šeré;

k Chorušenku blíž ho vane

větru křídlo zlatoperé.

A vtom nocí tichou, klidnou

výkřik mocný rozlétne se –

Chorušenko sebou zachvěl,

šavle se mu v ruce třese.

A ten hlas mu byl tak známý!

To byl hlas jak jeho ženy,

ale zněl tak poděšeně

jak labutě slední steny.

Protřel sobě Chorušenko

sokoličí bystré oko,

které nikdy nezklamalo,

v noc jež vniká přehluboko:

krásnou, bílou viděl lani,

s větrem v závod ona kvapí,

za ní běží šelma dravá,

jež v své chce ji lapit drápy.

A ta laně – žena jeho,

a ta šelma – Turek kletý.

Krev se jemu rozbouřila,

zachvěly se jeho rety.

Ó, by měl zde svého koně!

Dlouhohřivou svoji Jaru!

Ale tu mu urval Turek

při kozáků smutném zmaru. – – –

Již se blíží děsná honba –

s křikem sten se bědný mísí,

Chorušenko rozeznává

zcela dobře tváří rysy.

Běda! Již se Turek chápe

za vlas hebký ženy nyní

učinit ji nevolnicí,

učinit ji otrokyní.

Chorušenko temně zařval –

echo znělo dálnou stepí.

A hle! vizte! K němu pádí

věrná Jara, koník lepý! –

Sípal Turek, koně bodal –

kozáků kůň chvatem stená,

kozáků kůň větrem letí.

Krásná Sáša zachráněna!

Na koně tu skočil kozák,

objal ženy štíhlé tělo,

políbil ji v krásná ústa,

políbil ji v něžné čelo.

Objal kozák věrnou Jaru,

za její ji věrnost hladil,

a kůň, jako by to věděl,

dvakrát tolik stepí pádil.

Však tu rána pozahřměla –

Turka dýmu kotouč halil –

Kletý Turek! Dobře mířil!

Chorušenkův kůň se svalil.

Temně vzkřikla krásná Sáša,

ku muži se přitulila – –

a krev koně trávu suchou

tmavým nachem zabarvila.

Běda, leťte, Turek tady!

Vzduchem rána nová syčí,

vzduchem letí, zaryje se

v srdce něžné holubičí,

vzduchem letí, zaryje se

v bílá ňadra Sášy krásné,

a to její tělo sněžné

na zem padá, oko hasne.

Bolem bledý Chorušenko

po junácku chytne kopí,

vymrští ho silou prudkou

a ve Turka prsa ztopí.

Bůh zde soudil! Zhynul Turek

v stepi sivé tvrdém lůžku;

krkavci ho uspávají,

širá step mu za podušku.

K ženě klekl Chorušenko

a ve své ji objal paže,

dal jí hlavu na svá prsa,

polibky ji křísit snaže.

Na bělostných ňader vlně

stydlá krev jí temně plála. –

Otevřela Sáša oči,

na muže se pousmála.

Stená bolem Chorušenko,

bolem stená, v duchu reptá.

„Miláčku mé duše drahý!“

jak hrdlička Sáša šeptá.

„Nebylo nám usouzeno

šťastně spolu žitím spěti – –

blaha jsem, že umírám ti,

sokole můj, ve objetí.“

Krásná duše z bledých rtíků

jako pára tak se tratí – –

marně snažil Chorušenko

znovu duš jí vylíbati.

Bolem jat byl Chorušenko,

když viděl, že dotrpěla,

že zmrtvělo krásné tělo,

že zbledla líc zrůžovělá,

že vyhasly černé oči,

že přestalo srdce tlouci

jejích ňader krásnotvarých

pode vlnou běloskvoucí.

A nad její nad mrtvolou

bolem skloněn junák prodlil,

svoje zbožně sepjal ruce,

za její se duši modlil.

Jako kdyby nebe chtělo

ukázat, že nejsou marné

veškeré ty jeho prosby,

vyšlo slunce lepotvárné.

Zprvu jenom mocná červeň

rděla se nad stepí matně,

potom mocný bleskl paprsk,

až pak vyšlo majestátně

na povrch to boží slunce. – –

Vykopal hrob Chorušenko

v zemi rodné, v zemi svaté,

položil tam ženy mrtvol

zulíbav ho tisíckráte.

„Patři zemi svojí rodné,

zemi volné jak to ptáče,

ženo věrná, Sášo drahá!“

Chorušenko junák pláče.

Pak hrob zasypal a v zemi

zelenavý kříček vpěstil,

že tu něčí tělo dříme,

by každému chodci věstil,

aby ptáky k sobě vábil,

již by svojí notou vřelou

písně pěli pánu Bohu

sličnou Sášu za zemřelou.

Pohřbil také svého koně,

dlouhohřivou Jaru svoji,

by i ona pohřebena

spočinula ve pokoji.

Mnohá slza sekanula

Chorušenku při té práci,

ale junák tají slzu,

ač se někdy nechtíc vrací.

Rozhlédl se kolem stepí,

kterou jitřní záblesk halil...

ze spálené ze dědiny

v dálce dýmu mrak se valil.

Zaťal zuby Chorušenko,

k prsům tiskl ocel věrnou

a ve širou dal se stepi,

stepi širou, nedoměrnou.

Za chvíli se v dálce ztratil.

Brzo v zemi bisurmanské

velký strach se náhle šířil

před ranami přemocnými,

které kozák na ni mířil...

Po hladině po průhledné

sina moře co to vzlétá?

Zdaž to vodních racků zástup

či to jiných ptáků četa?

Po hladině po průhledné

sina moře co to kvačí?

Vlaštovek to hejna drobná

či snad jiná havěť ptačí?

Neletí to, nekvačí to

po hladině moře siné

ani racků vodních zástup

ani hejno ptáků jiné.

Kozácké to čajky letné

v Stambul míří v bujném letu,

jenž se zdobně stkví tam v dáli

v stínu chrámů, minaretů.

A kdo vede tuto tlupu

mocnou hlavou, vůdčí rukou,

kdo vzněcuje svojím hlasem

hudbu pušek děsnozvukou?

Kozák statný Chorušenko,

košovým jenž atamanem

po kozáku atamanu,

v bitvě kruté Turky sklaném.

Když schvácen sám Chorušenko

Turka šavlí ustal v díle,

mohylu mu nasypali,

a na jeho na mohyle

slepý huslař zpíval písně.

A ku jeho ku mohyle

kozák děti vodívával,

na mohylu ukazoval,

hrdinu jim za vzor dával.

Tak to onen havran černý

vypravoval druhům svojim,

tak to slepý hudec slyšel,

tak i já tu píseň strojím.