ZE ZÁVĚSTÍ UKRAJINSKÝCH (Vstup)

Jak poutníkovi besídka je stinná,

tak mému duchu byla Ukrajina

ve době mládí blahých chvil;

jak Argonautům zlatá byla vlna,

i mně ta země čárná, tajuplná

byl blahý, milý cíl.

Já přál jsem sobě častokráte,

bych viděl Dněstru, Donu toky svaté,

bych lid kozácký zřel –

lid, který pro svobodu svou i víry

se vyvinul na mužné bohatýry

a sršel blesky smrtných střel! –

Já přál si vidět širé stepi,

kde u svých huslí pěvec slepý

si z bájí epopeje přad’,

já přál si vidět Ukrajinu dumnou,

tak hroznou ve boji a v tanci šumnou,

a jejích reků řad.

Já neviděl je – avšak mocná touha,

snad snění jen – snad hračka pouhá

mi vnukly tento zpěv...

před zrakem mým však v nevadnoucí kráse

tak ozářena dumou vypíná se

jak nebes krásný zjev! –