Ze zimní zahrady.

Pohádko teplá, vykouzlená v sněhu,

opjatá třasní, květem ledovým,

ty stejně krásná v času věčném běhu,

jdu k tobě – v mír tvůj, k růžím, k palmám tvým.

Zahrado zimní, jsi jak zázrak boží:

když v srdci sever, otvíráš mi jih,

když sněhem zaváty jsou trn a hloží,

tys jasná brána z poupat růžových.

Na každý list a vějíř svěží palmy

líbeznou tuším sprchu zlatých hvězd,

v kov báječných strun šumot vody hrál mi,

sen – nade mnou: zřím orchideje kvést.

Vanda suavis rozkošná se chvěje,

hle motýl rajských, netušených sfér,

adontoglossum vlhká od krůpěje –

pták jemnoperý ztichlý v podvečer.

A šeřík náš, jak by se k chatě klonil,

v níž pučí štěstí sotva zrozené,

mně pohádku svou dlouho v duši zvonil

a touhy budil dávno ztracené.

V kapradí hledím – co v něm básní dříme,

praménků stříbra čisté tkanivo,

do jedné všecky vysníti je smíme,

ach, nebuď v srdci dlouho tesklivo!

Zelené temně anthuria listy

tak ušlechtile k světlu pnou svůj líc,

hyacint, konvalinky kvetou místy,

což vůně omamuje prchajíc!

Lilie amazonská, eucharis blízko

tisíce čaruje mi dějův sem,

fialka vonná – ta mne pod křovisko

březnové vkouzlí jara nádechem.

A karafiát rudý – plot mi připomíná

zahrádky vesnické a za ním květ

na květu pestrý, besídka v zad stinná – –

zapadlý, šťastný jeví se mi svět.

Květ epiphyllum růžový mě budí,

červánků záři vidím nebem plout,

vše roztálo, co venku srdce studí,

jediné z tvrdých nezůstalo pout.

Pohádko teplá, – otvírám ti duši,

jak tys mi vlídně náruč rozpjala,

písněmi vstříc ti srdce moje buší,

jež kvítím jsi mi vdechla, všeptala!