Ze života.

S věže zvony slavně na klekání zvoní,

opět jeden den se ve hrob smutně sklání,

ku spánku dub starý vážně hlavu kloní,

z olšin pozaznívá libé klokotání.

Na perutěch vánku spánek již se níží,

noc své tmavé roucho rozprostřela kolem;

hory, nivy, háje blahý sen již tíží,

svaté ticho vládne nad horou i dolem.

Mrakové se černí po obloze vinou,

halí hvězdy, kryjí měsíce tvář jasnou,

v nuzných chýškách světla poznenáhle hynou;

v jedné však proč lampu temnou neuhasnou?

Proč v ten tichý, prostý chudých lidí stánek,

kde tak zřídka štěstí, bída stále dlívá,

nezavítal posud blahý tělu spánek?

Chaloupku kdo asi u hráze obývá?

Snad to mladý rybář opravuje sítě,

za chorou svou ženu v noci též se trudí?

Dobrá-li tam máti ošetřuje dítě,

či snad právě z lůžka zbojník se tam budí?

Či to někdo v bídě na smrtelném loži

ve bolestech strašných svíjí se a vzdychá? –

Na věži v tom sýček teskně zakulichá!

V chýšce svítí lampa temně

světnička jen v pološeru;

na lůžku tam matka jemně

milenou objímá dceru.

„Dítě drahé, naposledy

v náručí mém pohov sobě;

Moranin zřím rubáš šedý,

budu spáti v chladném hrobě.“

„Sevřena je hruď má bolem;

až se odtud odeberu:

sirou na tom světě holém

komu poručím svou dceru?“ –

„V nouzi jsem tě odkojila:

v bídě tebe zůstavuji;

voď tě Boží milost milá,

zlé když nástrahy se kují.“

„Dřív než ztichne tepot srdce

přijmiž ještě požehnání!“

S mnohou tíží zvadlé ruce

na hlavu své dcerce sklání.

„Anděl strážný dítek vůdce,

chraniž tebe v každé chvíli;

matka Boží zapuď škůdce...“

těžká hlava zpět se chýlí.

Dcerka mladá, nedospělá,

nerozumí slovům matky,

pláče, až se chvěje celá;

uspává-li v sen ji sladký? –

V chýšce ticho; lampa dohořívá

pláčem již si odlehčilo robě.

Lampa shasla; čirá tma jen zírá. –

Matka, dítko? – Podřimnuly sobě.

Spěte sladce po trudu tak mnohém!

Dobrou noc, ó spěte s Pánem Bohem!

A když ráno krásné slunko vzplálo,

laskavě se na chaloupku smálo;

našli matku, dítko v obejmutí,

dítko zdravé, matku – bez pohnutí!