Ze života.

Jde zlatovláska, sní, jak se tu děje...

Byl pohřeb, k hrobu nesli matku mladou,

kol chudé rakve spěli cizí řadou,

a vzadu jen se drobné dítě chvěje.

Dav rychleji teď ku hřbitovu spěje,

a teď již rakev prudce ve hrob kladou.

A dítě jato hrobních kvítků vnadou

si trhá kvítka a se hlučně směje.

Však náhle plaše mávne ručinkama

a na hrobníka volá: „Mama, mama!“

A ku hrobu se klopýtajíc déře.

A zlatovláska za ruku je béře:

„Pojď, já ti sama budu matkou zase.“

A do vlasů až zlatých zardívá se.