Žebračka.

Hle, Golgota! – kříž prázdný a máť zlomená

tu stojí, tiskne dítě ve svá ramena:

ó dříve bylo poupě, květem kdysi,

hlod bídy mučenické vdech mu rysy.

Kolébka divná – její lokty chvějící;

ať špíny plná jest, je přece světicí,

ať kolem tváří hnijící vlas šlehá,

jí gloriolou bolesť je a něha.

Ty cáry! jak jí visí dolů, divý žal

kat bezcitný jest, jenž ji k smrti bičoval,

z děr každá, rány jsou, jež v těle zejí,

jsou suché zde a v duši krvácejí.

Ni šept, ni vzlyk a vzdech! či mrtví oba jsou?

buď ticha hruď!, hle, slza svítí pod řasou

a hladu křeč jim sinalé rty křiví;

lid mrtvý jdete kol, ti zde jsou živí.

Nač vzdychat zde, co může ještě člověk říc?

zde výkřik šílenství je jenom prázdné nic;

kde slovo lidské na rtu matně zmírá,

čti! kámen ústa svá sám otevírá:

„Vy všichni, v spěchu jenž neb zvolna jdete kol,

ó vizte, zdali rovný tomu bolu bol!“

ó zastavte se v soucitu neb snění:

zde bolesť jest – a kde vykoupení?

A tisícové jdou, se valí, potácí:

týž obraz, kříž a bolesť, jež se neztrácí;

ni soucit, ni kat, jenž by kynul dlaní:

tu šibenice! přibijte ji na ni!