Žebračka.

Žebračka krásná u Rialta stojí

a malou ruku natahuje svoji.

„Carita!“ volá s slzou v modrém oku

a cizích pánů zastavuje v kroku.

Hebounký vlas, jenž snědou tvář jí kreje,

ten damaškem se temně hnědým skvěje,

a čarodějně z uplakaných tváří

to oko ohněm divých tužeb září.

Ti plní, krásní, rubínoví rtové

ti políbení povždy kryjí nové,

a postava ta stepilá se sklání

jak k vášnivému muže objímání.

Ach děvče, děvče, žel mi tebe, drahá,

i tebe v síť snad pojme hanba nahá,

a divý žár, jenž nezná žádné hráze,

i tebe, žel, i tebe svede k zkáze.

Znám život, znám – to poklad srdce mého,

že z toho žití všeho vjímá, všeho

že život lidstva věrně se v ně stele,

a píseň z toho jest mé žití celé.

Tvůj celý zjev – on věští mně to, věští,

že v kalu lidstva bude tvoje štěstí,

a pak – a pak že budeš opuštěna

co znesvěcená perla, lidstva žena.

Pak čas a život krásu tvoji schvátí,

ty zanikneš a svět ti bude láti,

a jestli někdo pomní na tě znova,

pak jest to dumná píseň poetova.