ŽEBRÁCKÉ CHATRČE

To pyšná byla ves a starodávná,

bílými statky v bujných stromů zeleni

se honosívala,

když zlátla žita, doba sklizní slavná,

ovoce brunátněla, zráním zpívala

až k jeseni.

Jen pod vrškem, tam, kde se potácí

pár chalup jako žebráci,

tam jedině

tíživé smutno bylo jako o pouti

kdes pod schody, kde dlaně zdvižené

žebráci, žebračky, své děti na klíně

škemrají v sedě, nemohou se pohnouti.

Tak chalupy se rozpadávající

se zdály večer dívat ku měsíci,

jak pod centovým křížem bídy snížené.

A, malomocné podál rozpadávají se

vteřiny, dny a roky,

tak sedí skrčené

chalupy nad rybníkem, lebky lysé

a paty uhnívající, své údy, boky

v jich vlny modrozelené

si noří a je smývají.

Jak mizí a jak pustnou v stálém pokrčení,

ruch dne se vyhne povzdálí,

co deštěm zjizvené, za větrů zpívají,

jak žebráci by úpěnlivě volali,

příšernou malomocí poznačeni.