Žebrák.

Tam vetchý stařec shrbený

o berli bídně kráčí,

od domu k domu cestu zlou

slzami svými smáčí.

Již síla z ramen vyssáta,

tvář svraskla v dílen kouři,

vlas zbělel a duch zlomen byl

v divé životní bouři.

Ruka, jež vládla kladivem,

se k prosbě němé spíná

o drobty, spadlé se stolu,

kde hýří chasa líná.

Půl věku přešlo starce skráň

vždy skloněnou nad prací:

za mládí, síly ztracené

svět mošnou mu odplácí.