Žebrák a já.

Na té cestě, kudy chůzka její

V letohrádek vede podle skal,

Dva jsme dleli, smutek v obličeji:

Chuďas já, a žebrák opodál.

Nás podobné, myslím, boly trudí:

Neodměnná láska mne – jej hlad;

Oba rovně bídní jsme a chudí:

Já mám srdce zedrané – on šat.

A co tak rozjímám v truchlém duchu,

Děvu sličnou vidím z města jít,

Blížící se v lehkém chůze ruchu

V onen lásky blahotajný byt.

U žebráka s okamžení dlela;

A pak vlídně pohleděvši naň,

Co v hedbávném sáčku zlata měla,

V jeho drsnou vysypala dlaň.

Na to o sklopeném oka víčku

Podle mne šla chladně cestou dál;

A já chudák ani almužničku

Pohledu jsem od ní nedostal.

Ty můj Bože! zalkám, zhledna zhůru,

Kdo tvé plány může pochopit,

Že jsi v andělskou tu blahostvůru

Zapomenul vdechnout lásky cit!

Takto já; a žebrák otrhaný

Na kolenou Boha velebil,

Že v ten ušlechtilý obraz panny

Tolik blahé, svaté lásky vlil.

Odmlčím se; ale po té řeči

Z duše mé se vyrval bolu tón:

Ach, ta žebrákova chvála svědčí,

Že jsem chudší mnohem nežli on!...