Žebrák Buddhův.

V pariů čtvrti v svojí bídné chatě

sám ležel na otepi shnilé rýže,

sny létly, žádný nesklonil se níže,

jak též by zhrdal ubožákem v blátě.

Mrak hvězdy shltil podoben jsa draku,

jenž roztáh’ křídla až k obzoru kraji;

naslouchal žebrák, kterak větry lkají. –

Les bambusů byl z dálky roven mraku.

V té chvíli, když tak dumal ve svém trudu,

on zavržený a poslední z lidí,

kdy jako supa, jenž po lupu slídí,

zřel nad svou hlavou kroužit těžkou nudu,

v té chvíli ozvaly se rány pádné

na dvéře chaty, padaly tak prudce,

že hádat mohl, jak se chvějí ruce,

jež bušily je. V této noci chladné

kdo u něho cos pohledávat může,

čí v proklatců čtvrt zajít můž’ krok bludný?

kde člověk jest, jenž z bídy jeho studny

by napit šel se? – Otevřel, zřel muže.

Stál v šeru před ním jako cedr přímý

jsa opatrně zahalen v plášť řasný,

svit hvězdný linul se mu z očí jasný

a tilaky měl kresbu mezi nimi.

Stál chvíli mlčky, žebrák tich se díval

do tváře jeho, z níž proudila záře

tak jemná, jako plný měsíc v páře

když vstává z lesů, v nichž se přes den skrýval.

Pak pravil, jeho slova hudbou zněla:

„Jen, kmete, nelekej se, proč jdu v noci;

já děkovat ti musím, co v mé moci,

tě odměnit; čas letí jako střela

a málo mně ho zbývá do svítání,

než odejdu, a proto poslyš krátce!“

Žebráku bylo jako ve pohádce,

sed’ na lože a skráň zaclonil dlaní.

„Jsem Gautama, ty bledneš, jsem syn krále,“

a řásný plášť při slovech s beder strhnul

a z vlasů vínek rval, jej ve prach vrhnul

a v očích kmeta tím rost’ neustále.

„Tys otec můj, tys vzkřísil moji duši,

jež spala tvrdě, já tě viděl z rána,

tvé šaty hadry, a tvé tělo rána,

tvá skráň jak otep, kterou žernov kruší.

Já tebe zřel, blesk sjel mi v hruď; já viděl,

proč ty máš trpět, když já tonu v pychu,

a skvosty, žezlo, trůn, to vše mi k smíchu,

já před sluncem se člověkem být styděl.

Co z démantů já řetěz kolem hrdla

si ovíjím – ty škrabeš hnis svých vředů,

ty v prachu, kalu, červů žiješ středu

a za pokrm ti stačí datle stvrdlá.

A já se ptal: Čím tento člověk zhřešil?

Proč bídný jest, proč já mám býti králem?

A v žití poprv zachvěl jsem se žalem

a poprv jeho těžký spor jsem řešil.

A přes den rostla propast v duši mojí,

dům otce opustil jsem za soumraku

a prosím tebe nyní, slzy v zraku,

dej dále proudit svojí lásky zdroji,

cos ve mně začal, dokonej svou rukou!

Měj soucit se mnou, pociť teď mou bídu!

Ne první víc, chci poslední být z lidu,

chci jeho trudem žít a jeho mukou!

Chci prchnout v poušť, chci trůn opustit zlatý,

chci myšlence dát věčnosti tu pídi,

již zveme život, – kol však po mně slídí,

a proto prosím, starče, půjč mi šaty;

zder obličej můj a pomaž jej špínou,

půjč hadry mně a žebráka hůl pádnou,

tak oklamu snad strážců bdělost zrádnou

a doplazím se v lesů klenbu stinnou.

Ó smiluj se a vrať mi žití nové!“

I roztáh’ ruce a pláč sotva dusil;

kmet na kolena před ním klesnout musil

a slíbat jeho slzy opálové.

Lkal: „,Dovol, ať jdu s tebou, v klidu svatém

přej žít mi v poušti s tebou řadem roků;

chci sloužit ti, stát věrně po tvém boku!‘“

On líbaje ho pravil: „Buď mým bratem!“

A rychle šat byl změněn, zakuklení

pak oba vyšli. Stromů haluzemi

chvěl vítr, městem spícím s pochodněmi

sto letlo sluhů v divém pobouření.

„Juž hledají mne!“ – „,Jen se neboj, pane!

kdo k vůli pariu by pozved’ páže?‘“

A v skutku, plaše minuly je stráže,

juž město v dáli jako z mlhy stkané.

Po pěti dnech tak velkou řeku stihli,

hlať její tratila se pod lotosy,

co květ, v svém luně neslo perly rosy

a opic shluky před nimi se mihly,

a papouškové jak plameny živé

se po lianech houpali, sta očí

se listím dívalo, skal na úbočí

jak smaragd květly mechy zádumčivé,

pod hrocha krokem praskala změť sítin,

chlad padal z chlebovníků obrovitých

a lesní včely z úlů v stromech skrytých

se rojily a ghazell stáda z mýtin.

„Zde zůstanem,“ řek’ Buddha. Tak se stalo,

a mechy kol že měkčí byly rázem

a stromy květy všecky střásly na zem,

kde stanuli, v tom žebráku se zdálo.

A banan spustil liany své všecky,

dvé větví sklonil proti skále v střechu,

a jejich šerem vyrůstaje z mechů

hrál modrý zvonek jako pohled dětský.

Tak žili tady; skrz těch lian clonu

se dívali na pouť hvězd neustálou,

před větry vzadu ochráněni skálou

ve stálém dešti květů, v moři tónů.

A Buddha vidění měl velká, děsná;

tvář hořela mu, zrak mu blesky planul

a slzí ručej mu až k nohám kanul,

co v nocích štkal, to byla hymna plesná.

To před hvězdami nebesům v tvář znělo:

Jsou všichni lidé bratři rovni sobě,

ten největší, kdo žije ve chudobě,

ten nejvyšší, kdo ve prach níží čelo.

A hloub se nořil v svoje svaté dumy,

kmet poslušně stál stranou, much a střečků

roj odháněl mu i pitvornou smečku

vřískavých opic i papoušků tlumy.

A když stkal Buddha nauku svou svatou,

les opustil, by lidi lidmi učil,

kmet stále s ním; bol, který jeho mučil,

byl jeho bol, stih’ jeho duši vzňatou.

A triumfalný jeho pochod světem

on provázel; když Buddha velké dílo

juž dovršil, když davů chlebem bylo,

co vysnil sám, po shonu dlouholetém

jim starý prales kynul vlídně z dáli,

i chata, jež se ve lianech tratí,

a, jako v hnízdo když se ptáci vrátí

po první těžké zkoušce, zajásali.

Teď teprv nastal pro ně život pravý,

teď v Bhagavat se ponořili zcela

a v dumě velké pozvednuta čela,

tak snili, v srdcích velký oheň žhavý!

A nořili se hloub až věcí ke dnu,

ve svaté illusi tak zřeli zemi

a nové soustavy se slunci všemi

a s žitím sterým jako bytost jednu.

A necítili divoký cval roků,

jim mořem čas, v něm oni kapky malé,

jež rozplývají se a v neustálé

vln třenici se tratí v celém toku.

A poslední když velká duma svatá,

Nirvany sen, jim sklonila se k skráni,

když naposledy zřeli v slunce plání

a za ním v zářné bezdno Bhagavata,

děl Buddha: „Bratře, hleď, jak moje údy

ovijí lotos modrých zvonců květem!“

Ten vzdychl k němu zmírajícím retem:

„Mé tělo bílými je tkáno všudy!“

A v náruč pak si klesli, jako v zkvětlém

tak byli v hrobě – věčnost kol jak moře,

ve důlkách očních svítala jim zoře –

a celý svět kol porosen byl světlem.