Žebrák.

Já zočil svět – a matka moje skonala,

A otec můj se v nový sňatek uvázal;

Štván macechou mým otčímem se z otce stal,

A dopustil, že ta mne z domu vyhnala.

Po světě bloudě živil jsem se žebrotou,

A nadávek mi s láním přines každý den,

A žádný lásky zhled mi nebyl udělen;

Mne málo kde jen podíleli dobrotou.

V pozdějším věku dívčinu jsem zakochal –

Já bláhovec jsem o rozkoších lásky snil!

A když jsem vroucnost lásky své jí vyjevil,

Za odměnu své lásky potupu jsem vzal.

Já našel přítele, jenž stejný osud měl,

Jsa taky z domu otce vyhnán sirotek;

Však záhy přátelství on klamné roucho svlék,

A štěstí dosáhnuv, na druha zapomněl.

Bez lásky otce má se léta vinula,

Bez lásky milenky – bez lásky přítele;

Ó kéžby mně, až smrt mi lůžko ustele,

Alespoň na hrob slza lásky splynula.

Tak lkal jun sirý – umřel – a byl zahrabán,

Anižby slza lásky splynula mu v hrob;

Za jasné noci však zalesk se nebe strop,

A hvězda – slza matky – spadla v jeho stan.