Žebrák.

Mně z hlavy nejde onen starý žebrák,

Bastien Lepage jak jej namaloval:

do mošny svojí kousek chleba strká

a z vrat se šourá, přimhuřuje oči,

tvář poťouchlá, jež praví: pro den dnešní

mám již svůj krajíc, zítra ať si přijde,

co přijít chce, potopa, konec světa.

On má svůj krajíc – není více žebrák,

snad dostal je, dost možné, že jej ukrad’,

však má jej, a to v posled rozhoduje,

jej strká v mošnu, a to triumf jeho,

jest král v svých očích, ba jest ještě více,

neb má svůj krajíc pro dnešek, a basta,

ať přijde potopa i konec světa,

on má svůj krajíc, není více žebrák!

Oč všichni lepší jsme než tento žebrák?