Žebrák.

Šel žebrák se svým synem mezi lány,

kde řady žita byly posekány.

„Mám, tatínku, hlad!“ zalkal hošík zticha.

„Dej mi kus chleba,“ úpěnlivě prosí.

A otec trpí se synem a vzdýchá:

„Až budem’ v městě, vyžebráme cosi.“

– „Proč my jen stále žebráme, proč jiní

dost mají všeho? – Proč my jenom v síni

a za dveřmi se doprošovat’ máme,

kde naděj v almužnu nás často zklame?!

Proč nežneme my nikdy, řekněte mi.“ –

„My nejnižší jsme, hochu, mezi všemi.

Až žito svezou, sesbíráme klasy,

ty naše jsou.“ Však hoch se znova hlásí:

– „Jsou stromy plny ovoce, jež zraje,

jsou plny stromů, kudy jdeme, kraje;

to ovoce též není pro nás chudé?“ –

„Nám v podzim paběrek snad skrovný zbude.“

– „A víš, jak v zimě ve světnici chladné

my vždycky mrznem? A kam dech náš padne,

tam jíní tvoří se. A v božím lese

je dříví dosti. – Proč se chuďas třese,

když pro kmen zajde si, jak šel by krásti?“ –

„Ach, pro nás, hochu, v lese jest jen chrastí!“

– „A proč to vše?“ – A otec vzpjav se trochu

mu šepce: „Tiše! Tam jde četník, hochu!“