Žebrák

Zvolna nícen vzplanul hbitě

boj na Bílé Hoře,

z Čech den druhý na úsvitě

bylo rudé moře;

lid mřel v žalářích a v tichu

lesních skrýši hlady,

za to hýřil u přepychu

Anhalt, vůdce mladý.

V Novém městě Vídni blíže

Ferdinand jej hostí,

tam má zrádný Anhalt kníže

všeho do sytosti;

koně, ženy, chrty, sluhy,

les i hojnost zvěře,

a když chce, i pro soudruhy

z Víně zlato béře.

Z lovu se kdys za večera

Anhalt vracel k městu,

v tom mu v plášti z houští šera

muž zakročil cestu,

šedý tvaru vojenského

kryl mu širák hlavu

a na straně střechy jeho

znak byl českých stavů.

„Hlad mám;“ děl, „můj pane vůdce,

s ženou bloudím v kraji,

v Čechách o nás ,zeměškůdce‘

pramálo teď dbají;

ondy v tvém jsem sloužil pluku,

ale dnes mi třeba

mnohem míň; měj štědrou ruku,

pane, dej mi chleba!“

Anhalt, v sedle níž se kloně,

muži ve tvář zírá,

levou rukou drží koně,

pravou bičík svírá;

šlehá muže: „Luzo pustá,

tak mne ctíš? aj, řekni!

Chleba-li tvá lační ústa,

pokoř se a smekni!

Pokryly se hněvu mrakem

vojákovy tváře,

v hrdopýška bodal zrakem

plným děsné záře;

plášť setřásla paže chabá,

vzdorně hruď se zdouvá –

pyšný Anhalt jako baba

s koněm nazpět couvá.

Tajemnou v ráz sevřen mukou

na muže zří dlouze –

hle, ten místo statných rukou

pahýly má pouze;

jimi – při tom nohou dupe –

Anhaltovi hrozí:

„Smeknout mám, aj, čím, ty supe?

Tak jsme v Čechách mnozí!

Dobrodruh je na tom lépe,

dobře se mu daří,

leč co dalo štěstí slepé,

právo náhle zmaří;

bez rukou jsme, však na zrádce

jinde sílu máme,

nezhynou-li na oprátce,

tož je udupáme!“