ŽEBRÁK.

Hleďte, jak prosí!

Uvadlé ruce – na podzim listí –

sepíná s těží včera i dnes,

zkalené oči žalem vás jistí,

jak žitím vrávoral, nežli tu kles’.

Na tvrdém dláždění

v kámen se promění

koleno chvící.

A jde-li tu kdosi –

ó dejte si říci:

hleďte, jak prosí!

I on měl mládí!

V nadějích hruď mu plála též zlatem.

Kdo že by neměl pestrých snů chrám?!

Že mu kdes otec zahynul katem,

že i svou matku nepoznal sám,

může-li za to?

Kdo se s ním vadí,

že bylo klato

to jeho mládí,

že stár tu prosí,

když neměl výhon podporu přímou?! –

Nechtějte vzdorně jíti dál kolem,

hleďte, jak hladem, chvěje se zimou!

Vždyť i ti havrani, letící polem,

mají lup k pohodlí!

A on se pomodlí,

jak se jen sluší –

až, zbude-li cosi,

za svoji duši –

Hleďte, jak prosí!!...