ŽEBRÁK.

Zadumaný, zachmuřený

hledíš ve vln tichých pěny,

mění se to, mění!

Den je jarní v plném plání,

hlavou tvou jde vzpomínání,

co bylo a není.

Ticho. Ku tvé staré hrázi

s fanfarami nepřichází

vzácných lovců řada;

jen, jak jarní vítr duje,

kus tvé stěny ulamuje,

a ten kámen padá.

Jsi tak jako žebrák vskutku,

opuštěný, plný smutku,

rozjizvené líce;

ale ještě víc to bolí,

že ten národ kolem v poli –

není o nic více!