ŽEBRÁK.

Jan Haukap něžně o chudinu dbal,

když na Strahově opatem se stal.

A pro almužen hojná vydání

on leckdy zaslech’ bratří žehrání.

Než, nedbal nic a v lásce k chudým rost’;

kdo chudý, vždy mu vítaný byl host.

„Jak snadno,“ říkal, „v ubožáků kruh

můž’ nečekán se vmísiti sám Bůh!“

A jednou, žebráků když hostil dav,

z nich jeden nápadný měl vzhled i mrav.

Tak důstojně si vedl za stolem,

že podiv, úctu budil kolkolem.

A jeho zrak, ač krotký, slunný byl,

jak pronikavý šíp se v duši ryl.

„Kdo jsi?“ chtěl ptát se opat kolikrát,

leč zaražen vždy zůstal před ním stát.

Když nasyceni hosté veškeří,

Jan opat zvědav stanul u dveří.

„Své jméno cizinec mi poví snad,

až ze síně se bude ubírat.“

Jak v řadě přistoup’ k němu chuďas ten,

byl naráz bílým světlem obestřen.

Bok odhalený jizvou se mu rděl

a jizvy zářné v rukou, nohou měl.

Tu štěstím v závrať padal opat Jan

a sotva vzjásat moh’: „Můj Bůh a Pán!“