Žebrák.

Až míra dnů mých bude dovršena,

ať chladná ruka smrti povelí.

Ó svadni jen, ratolest nalomená!

kmen života tě snadno oželí.

Neptá se den, kdo v noci zemřel hladem,

a kolik bídy k hvězdám pozírá.

Boháčům zbývá zlata na diadem

a žebrák člověk hladem umírá.

Vír života se mocným slovem staví,

jak vypravují děje národů.

Však žel, že moc je lačna hrdé slávy

a blaho slabších dusí v zárodu.

Jak mnoho těch, jimž sláva všemohoucí

i brány štěstí ruče otvírá!

jim přátelství i milost kyne vroucí,

a žebrák člověk hladem umírá!

Nejchudším jest, kdo na chudobu stůně,

kde na sta jiných leskem oplývá,

neb že je viděl sáhat po koruně,

i důvěry v cnost lidskou pozbývá.

A tak i s vírou naděje se ztrácí,

o niž se život v bouři opírá.

Apoštol zpět se do své chýše vrací,

nejchudší žebrák, který umírá.