Žebrák.

Na schodech Chrámu člověk Žebrák klečí

a čeká pokorně, až jeho přijde řada.

Tvář v prachu, v krvi vypráví, jak strádá,

a modré oko hledá pomoc něčí.

Jdou Silní v Chrám a hřmotně řinčí meči,

z nichž svítí víra, naděje i zrada.

„Smím s vámi též?“ hlas chvějící se žádá

a hrdlo stahuje se v bolné křeči.

Jen bezděčně naň pohled Silných padne,

jenž ihned na druhou se stranu stočí.

A často v tváři cítí pěsti pádné.

Leč člověk klečí, krev mu s lící kane,

a neví, že jen tehdy ve Chrám vkročí,

až na své nohy svojí vůlí vstane.