Žebravému děcku.

Vždy usmíváš se jako anděl svatý,

ty ručky chudé na klíně máš spjaty

a vedle berlu – věrnou družku svoji,

ó, cudné poupě v rozedraném kroji;

ta nevinnosť, ach, sluší tvému čelu,

jak podobá se v slunci třpytícímu pelu.

S tvých rtíků neustále píseň zvoní,

co hlavinka se ostýchavě kloní

vstříc všem, kdo cestou pospíchají s chvatem

ať v prosté haleně či pod brokátem;

to nevzruší tě, dál svou píseň zpíváš

a jako ve snu hlavou usměvavou kýváš.

Nechť pálí mráz, nechť vánice tě šlehá,

z tvých očí stejně plane dětská něha;

vždy klidna sedíš chladném na stupátku

půl zahalena v staromódním šátku,

a vlasy prosté, jimiž větry hrají,

tvou hlavu jako snové zlatí oblétají.

Ty neprosíš, však oko tvé víc praví,

že mimoděk se každý pozastaví

a v klín tvůj almužnu rád tajně vloží,

co svoláváš naň požehnání Boží –

ó, jistě vím, že Bůh tě slyší v taji,

a komu žehnáš, ruce Jeho požehnají...

Rád stavím se tu, když se večer vracím

a v hořkých vzpomínkách se tiše ztrácím;

tvůj jeden úsměv, dítě moje, krátký

stín každý zaplaší z mé duše zpátky,

a cos jak zábřesk blaha v hruď se sklání:

ach, učím se být šťastným aspoň v odříkání!