ZEĎ.

Na toulkách zeď jsem spatřil,

zahrady staré val,

tu mnohý déšť a vítr

v líc jistě bičoval.

Tak byla spustlá, sešlá,

tak plna skvrn a rýh,

že jistě měl s ní soucit,

když zasypal ji, sníh.

Leč když jsem já šel kolem,

tu v jarním čase tom

nad sešlou zdí se klenul

pln bílých květů strom.

Jak dvě by bílé páže

se nad ní rozpjaly

a za ta léta stráže

zdi sešlé žehnaly.

A slunce jasný paprsk

po zimy zlobách všech,

jak úsměv spokojený

ve vráskách zdi té šleh’.

A třpytné honily se

teď po ní ještěrky,

jak v smutných očích štěstí

zas planou jiskérky.

Když kvetoucím se stromem

nade mnou skláníš teď,

já musím vzpomínat znovu

na onu starou zeď.