ZEĎ AURELIANOVA.

Života mého na krátce je, cítím.

A proto poslyš, synu syna mého,

mé slední přání. Dar máš naznačiti

na blance divných značek seskupením

i lidskou řeč i děje časů prošlých.

Ty můžeš napsat všechna slova moje

i jiných ještě mužů, kteří stejně

jak já jsou hynoucími zbytky Gothů.

A napiš všecko, aby nezmizela

památka naše s námi z myslí lidských.

Král Theodorich ved nás v Italii.

Ne z touhy lupu, ale že mu vzkázal

byzantský císař (střež se jich vždy, hochu,

zvěř žádná chytrosti jich nemůž míti

a podlosti jich žádný jiný národ),

že jeho mysl zná a má nás v úctě,

že v Italii vytrhnouti máme,

kde Odoaker hrubec hospodaří

a, lidé čestní, dopřáti si právem

lahody vzduchu, dobrodiní půdy.

A tohle zvláště poznamenej, hochu,

my přišli, vzali, ale nezplenili,

neb hrdý člověk tak ctí cizí slávu,

jak doufá, že i jeho bude ctěna.

My nezplenili. V pokoji jsme žili

s národem římským ctíce slávu jeho

i místa, která byla svědkem jejím.

Ba, Theodorich zákonem je chránil

před hrabivými prsty kněží církve

i lidí zištných. Trajanem jej nazval

lid římský vděčně, neboť město toto

už dávno nemělo tak šťastných časů

jak za dob vlády naší. Tehdy změnil

jsem já též způsob žití svého tady

stav z vojína se vzdělavačem půdy,

dům tento získal jsem a vzal si ženu

z dcer římských. – Zesnul Theodorich v pánu,

i uzdálo se císařovi, Řeku,

by vzal nám zase, co nám nedal kdysi.

Vše opustit jsme měli, jíti v dálku

od krajin, jež nám zvyk dal za otčinu.

A hnedle přišlo vojsko jejich v město,

a v městě vzatém nemůže hůř řádit

nepřítel drsný, jak ti Řeci v Římě.

Vitiges přitáh na to od Ravenny

s našimi lidmi. Vůdce Řeků zavřel

se ve zdech města, a ty zdi, ty znáš je,

ty šedivé zdi, mlčenlivé, vzdorné,

ty zničily náš národ. Hrozná síla

z pradávných časů v kamenech těch žije

a vzepřela se nám, svým dobrodincům,

a rozdrtila výkvět síly gothské.

Belisar, řekli, obhájil prý město.

Belisar, pravda, rek a velký člověk,

– však proto také poznal stálost přízně

císaře svého: o žebrácké holi

prý chodí kdesi po dalekých zemích –

však Belisar to nebyl. Jen ten kámen,

ten strašný kámen, jímž je opásána

hruď města toho, ten bil naše hlavy,

ten z našich těl si stvořil druhou hradbu

okolo sebe. Město nevyzpytné

v své lásce zahladilo národ gothský.

Totila, Teja, oba reci naši

už přišli jenom, aby ještě v slávě

dohaslo slunce naše při svém pádu.

Náš národ slavně zhynul, Řím však hyne

jak bědný žebrák u řeckého prahu.

Zdi příšerné a šedivé teď mlčí

a v tupém klidu vyhlížejí v dálku,

co eunuch Narses vládne Palatinem

a hrabe zlato z opuštěných budov,

ze starých chrámů, z hrobů slavných rodů;

co pustým městem postavy se plíží,

truchlivé zbytky velké minulosti,

hladové, v cárech, hyenními pudy

už žijí jen a vyjí po potravě;

co řecké vojsko z bujné kratochvíle

rozbijí sochy, ničí sloupy chrámů

a na zvěř lidskou pořádá si honby –

to všecko napiš, synu syna mého.

Z národa není nikoho už v městě,

však v kraji místy někoho přec najdeš,

haluzku živořící, svědka bojů,

jež Totila náš při západu vedl,

i někoho, kdo bil se na Vesuvu

v Tejově hloučku. Otec tvůj tam padl

i druzí syni moji. Poznamenej

to všecko, hochu. Příšernou zeď popiš,

jež přemohla náš národ, není druhé

v oboru světa necitelné, kruté

a nevyzpytné jako je zeď tato.

Jí padli jsme, ne lidmi. Sláva naše

tím více hodna paměti let příštích.