Zeď vysoká se v bledém slunci třpytí,

Zeď vysoká se v bledém slunci třpytí,

ač holou je a oprýskanou celá,

zář planoucí ji pláštěm přioděla

ze stříbrných a matně zlatých nití.

Pět úzkých okének se ohněm nítí,

až do podkroví vlétla plachá střela

a na skle slepém tak se rozhořela,

že křišťálem a drahokamy svítí.

Hrou stejnou, jak ji opakuje vždycky,

zář pospíchá, již střechy dotýká se

a rychle prchá jako soucit lidský,

jenž probudí se náhlým pohnutím

a vyčerpá se krátkým dotknutím –

a zeď i malá okna hasnou zase.