ZEĎ.

Kol cukrovaru dlouhá, bílá zeď

do nekonečna v dál se táhla nudně,

po pravé řepa jen, trav nízkých změť,

já musil kol zdi nechtěje jít bludně,

i proklínal jsem zeď tu zdlouhavou

jsa cesty přemožen již únavou.

Však chutě když jsem do cesty se dal,

za svoji krátkozrakost jsem se styděl,

neb teprv že jdu v stínu, já jsem viděl,

co na všem ležel června prudký pal,

ze stínu zdi té, mnou jež prokleta,

v žár vesele jsem patřil do světa.