Zednická ukolébavka.

Tak dřímej, dřímej v proutěném koši,

vyspi se, chlapče, dokud jsi mlád,

beztoho brzo drsnou svou rukou

zbudí tě život a musíš vstát.

Pak půjdeš s námi ráno co ráno,

– kdy ještě v žíly proniká chlad –

po polní mezi do města k práci,

po cestě chlebem skonejšíš hlad.

Na stavbu přijdeš, kde trčí vzhůru

lešení zrádné jak sliby žen,

po němž jak hmyz se sta lidí šplhá

vydaných větrům a bouři v plen.

Dostaneš z pytle zástěru režnou,

polezeš s námi výše a výš,

jestli tě závrať zachvátí při tom,

hned v sobě zdus ji, přemoz a ztiš.

A pak si zvykneš... Kladivo, cihla

malta a kámen, déšť, větrů van

zdrásá ti maso na tvářích, rukou,

pln budeš jizev, trhlin a ran.

Uslyšíš řeči na poslech strašné,

z úst drát se budou, z úst druhů tvých –

však věř, že často ve slovech hladkých

čpí stokrát horší zločin a hřích.

A budeš stavět ozdobné stropy,

síň, chodby, lázně, jídelnu, sál,

zbuduješ vše to – ne ale sobě,

ty budeš v chajdě zůstávat dál.

A uzříš časem ve skvostných robách

bělostná těla zámožných žen,

marně však ždal by’s na nich kdy něco,

byť to byl úsměv jediný jen,

neb nemáš školy, tituly, pensi,

a ten tvůj tatík, ten je tak chud –

aby’s pak zalhal světu to všecko –

to už ti nedá vrozený stud.

Tak budeš chudý dále a dále,

na noc vždy v chajdu přijdeš k nám spát,

a tak se sedřeš, že sny i ztratíš,

nic se ti nikdy nebude zdát.

Ke všemu ještě, až přijde zima,

až v město sjede palčivý mráz,

řeknou ti suše: Teď jděte domů,

na jaře přijďte, chcete–li, zas.

A půjdeš, půjdeš, jako my všichni,

počneš se s hladem divoce rvát,

ucpávat v chajdě skuliny steré,

jimiž se bude bída k nám drát.

A jednou za čas do města zbloudíš,

hodinky, prsten a vše, co máš,

rád to tam, hochu, zastavíš někde

a pár těch grošů na chleba dáš.

Co že ty nespíš, ty zíráš na mne?

Spi raděj’ chlapče, dokud jsi mlád,

však přijde doba, a přijde brzo,

a ta tě zbudí – pak musíš vstát.

Protrpíš vše to, co já zde trpím,

ty ještě ano – ne však tvůj syn.

Z tvých očí malých čtu to tak jasně,

vidím v nich světlo, vidím v nich stín.

Ten stín je napřed, za ním je záře,

zář však již ostře vrývá se v stín – –

ty ještě zhyneš v šedu a chmurách,

ne však tvé dítě, ne však tvůj syn.

Tak dřímej, dřímej v proutěném koši,

přivři svá víčka, přivři je zas,

vyspi se, dítě, vyspi se ještě –

pokud to možná, dokud je čas.