Zedník Kára.

Nějaká malba kacířská a stará,

ač na věži se rozpadává v kusy,

než kardinál dnes přijede, pryč musí!

– kdo vikýřem by vylez’ tam než Kára!

Byl nemocen sic od samého jara

a ještě vrávorá, – však ať to zkusí!

beztoho žebrák obec s dětmi dusí,

– a Kára jde, chceť konšel to i fara.

A Kára vylez’, – rozhledl se v dole

na tu svou chalup, nezorané pole,

vzpomenul dětí, – vzpomínati musí!

V tom zvony udeří a kočár cválá

– a dole kacířské té malty kusy

jsou s Károu, jak ten purpur kardinála!