Žeh bílý světla...

Žeh bílý světla v lampě duše mé jsi stáh,

že v agonii rudé krvácí do šera.

Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlénkách,

jak chodbami opuštěného kláštera,

kde o fresky stěn tříští se vlny soumraku

a zapomenuté legendy v zčernalých rámech se tmí,

jak okna prolomená v staletí zázraků

do zasmušilých horizontů Tajemství.

A v kouřících dálkách, kde zsinalé mlhy se strou

nad arkýře paláců a v boulevardů ruch,

vítězný život zmítá se a kypí vířící hrou

v bizzarních pěnách vášní a síly a tuh;

žen ohnivé pohledy jiskrami prší do žádostí těl,

spálená síla nervů pod lebkami tlí,

a v tisících illusích jásot a úzkosť a žel

třese se na napjatých strunách Tajemství.

Žeh bílý světla v lampě mé duše jsi stáh,

že v agonii rudé krvácí do šera.

Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlénkách

jak v kvílících melancholiích večera,

a naslouchám hodinám Veliké Noci, bijícím tmou,

až s věží věčného Města v kovových slzách se schví

jak matutinum andělů v čekající duši mou

ráz hodiny mé poslední, angelus Tajemství.