Žel děvčete.

Kde jsou dnové,

Zlatí dnové

Věku mého mladého!

Ach proč nebe

Nechce děvám

Přát osudu stálého!

Sotva se mi

Šestnáckráte

Háječek náš zelenal;

Již ten osud,

Zlobný osud

Pryč odemne blahost hnal.

Když jsem ještě

Malá byla,

Nestála sem o lásku;

Ale, hleďte!

Tu mne všecko

Líbalo, co o sázku.

Nyní cosi

Takového

Mneby více těšilo;

Teď však od mne

Všecko prchá,

Jakby se to zděsilo.

Jen Vilímek

Mně jediný

Ještě se nevyhýbal.

Ach, Vilímek

Kdyby nebyl,

Mneby žádný nelíbal!