Zeleň.

Rád nořím zrak v květenu pestrou,

v těch barev hru, jich odstíny;

hle, zeleň je jí pravou sestrou,

ba matkou květné rodiny.

Zde k fialkám se travou shýbá,

k ňádrům je vine, v očku líbá,

slunnému brání úpalu,

a každinkého kvítka hlavu

do zeleného strojí hávu;

k těm druží list, k těm aspoň řasu,

tak zvyšujíc jich prostou krásu.

Tam mechem stoupá na skálu,

chudobkám lůžko vystýlá,

tam trnitý hloh ovila

i bledé jeho pupeny

smavými svými lupeny.

Kde snět jen jaká, letorosty

vše jejími se pyšní skvosty!

Tak z luk až ku nejvyšší hoře

jak smaragdové stoupá moře

a z každé její krůpěje

nám kyne obraz naděje!