ZELEŇ.

Ó, zeleni, ty zjeve nejluznější,

rtů přírody ty čarný úsměve,

ty jara zvěsti, plná snů a touhy,

a lásky tužeb první záchvěve!

Kdo vystihne tvé vnady, taj a kouzlo? –

Zda štětce vzmach, či veršů zvučný rej?

Ó, tebe nespoutá ni v slunci, v stínu,

jsi krásy všemohoucí čaroděj.

V luh zadívám se z jara bujný, smavý,

na polí pruh, z nějž skřivan vyletěl,

ve stromů kadeře, vln šum a chvění,

a všude juž tvůj povel k žití zněl.

Na vrchů temena i stráně snivé

juž zapadla jsi v každý lesa kout,

tu smaragdem, tam mlhou, onde nocí,

chce tisíc odstínů tvým děckem slout.

Jsi píseň zvučná, píseň jásající,

ať v mechy halíš se, ať v palem háj,

ať v hedváb listu vdechla jsi svou něhu,

ať v černo jedlí tichý smutku taj.

Květ zmíral bez tebe by v barev jasu,

jak zlato polí bez úsměvu luk,

tam v srdci lesa umlkly by písně,

jak v ledu poutech šumný proudu zvuk.

Luh, pole, háj i les i stráň tě volá

i srdce taj – zda můžeš uvěřit?

Kdo na smrt unaven je v žití žáru –

ten ještě v náruči tvé doufá žít! –