Zelená barva smrti.

Tůň prostřed lesa zčernalá a skrytá,

zarostlá travou hnijící.

Po celé dny v ní zelenavě svítá

příšerným okem ženy, která spita.

Na dně cos hoří nezkroceným žárem,

cos rozchvělého zimničně.

Žen lačných svítí na dně celý harem

a nedočkaných žití nad pohárem.

A mrtvý klid se nad povrchem zvedá,

jen rákos šeptá stlumeně –

Kdos chodí po břehu a dítě hledá

a lomí rukama a sténá: běda!