ZELENÁ ŽABIČKA.

Hořká jak pelyněk, nad šťavlík snad kyselejší

A trpčí nad trnčice jest bez náděje láska. –

Vorše rybák Jarvod – (zdařilé bylo toť jeho dílo) –

Pod kořenem zarazil, kdež příznivo jest ticho lovci,

A vstoupiv na břeh, k rokytí svou loďku zapoutal

A zděť pod košatým rozhostil pak se keříkem;

Neb se to libě leží na trávě rybákovi často,

A v lodi pastýřům, ana po hladinách se kolíbá.

I plyne z ust jemných výlev žádosti tajemné:

„Slyš zelená mne žabičko! – aneb zdaž v tomto jezerku

Na způsob vodních se umýváš v rákosu bůžkův,

Neb z hustých větví zdaž na mě rybáka se díváš!

Když u večer zpíváš, tuť počnou Víly jezerní

Po květných lučinách při měsíčku křepčiti nočním,

Pěvkyně rozkošná! – Božský však ples mě nevábí,

Co jsem pod javorem hezkou viděl ondyno Žalku! –“

„Aj, stádečko malé, dvě krávy a jednu jalůvku,

A dvě kozičky mladé, bílé jako mléko pojarní,

Tamto pase, bravu hezkého hezká ta pasačka!

Slyš mne žabičko dnes, umělá ty věstkyně dešťův!

Slyš ze bojácných úst výlev žádosti tajemné,

A přivolej s nebe dešť, – deštěm nebe ach přivoláš mi!

Ať uvidím dívku, před deštěm utíkati hezkou! –“

„Zůstanu přec jen chud, rybném zde na tomto jezerku,

Dvou jarobujných stád, a milého palouku sa pánem,

Jestli nedáno mi jest panování v srdci panenském.

Slyš ze bojácných ust výlev žádosti tajemné,

A přivolej s nebe dešť, zelená ty věstkyně dešťův! –“

A hle! tichý mráček jarní nebe jemně zatáhnul

Od krakonoských hor. Dešť náhle padal s nebe hustý,

A stepilá stádečko kolem popoháněla Žalka. –

Jarvod pak uviděv, byl rád; ba i doufati počnul

A studničku malou udělal ve chládku libostném,

Lekno kolem bílé, na spůsob věnce nasázel,

Pak do studnice té věstnou-tě žabičku vypustil,

A zradoval se z ní, a ctil ji co bůžka malého. –