ZELENÉ OČI

Tvé oči zelené, jež fosforově žhnou,

Mně suggerovaly jak vlnou tajemnou,

Mně suggerovaly zapadlý dávno sen:

Jsme sami, sami dva, a kolem bílý den.

A kolem bílý den a jako žhavý kov –

Já rhytmus poslouchám tvých přitlumených slov.

Co chceš mi? Nevím to. Jsem zemdlen, zemdlen vším.

A celý jsem teď vzdán tvým očím zeleným.

A utonulý jsem v jich průsvitavé hře.

Jak střelka magnetu jdu k pólu duše tvé.

A v měkkou lichotnost jdu tvého úsměvu,

A v těla nejprudčí a rozechvěnou hru...

A v touhy vášnivé, jež ke mně horké jdou,

A v očí vlhký lesk, jež fosforově žhnou.

Já vyžit chtěl bych vše, co zbylo v těle mém,

Do šťávy poslední, v záchvěvu jediném,

Já chtěl bych horečně se prochvít duší tvou!

Být spálen ohněm tvým! Rozkoší smyslnou!

Rozkoší extremní, být tebou lehce tknut!

Být tebou obklopen, být tebou proniknut!

Být v tobě roztaven a v tobě splynulý!

Tvým dechem dýchati! Tvou vášní býti mdlý!

A cítit, poslední jak touhy v ňadrech mrou,

Jak všechno splněno, co šlo kdy duší mou!

Do šťávy poslední jak vše jsem vyplýtval!

Své mládí jak jsem ti a celý žár svůj dal!

A vůni krve své a svěžest všech dnů svých,

Pod vlivem očí tvých, tvých očí zelených,

Tvých očí zelených, jel fosforově žhnou,

Jež suggerovaly mně touhu tajemnou...