ZELENÉ SONATY.

Zelené sonaty jsme hráli nad mořem,

ty svítily jak maják do dáli –

do tmavé noci v dálku vály snem – – –

my z toho stonali, tak těžce stonali...

Lodím tam na moři, těm slavným, v bengálech,

plynoucím navždy, navždy do dáli,

hráli jsme touhu svou v nemocných lásky snech –

oh, jak jsme plakali, oh, jak jsme plakali...

Tak opuštěni zde na smutném břehu snu,

do dáli marně vysíláme vzdech –

Zmizely lodě v dálném neznámu,

zmizely lodě v marném daleku –

teď stůněm’ marně po svých korábech...

Jich jména kouzelná, jak jména krásných žen,

voláme marně – to, co větry odvály,

je naší touhy nejkrásnější sen

po moři dalekém, do dáli, do dáli...

Píseň tak toužebnou nám šumí hudba vln,

ta nás v tu moře dál, jak sirén vábí hlas,

hlas, který slibů je, tak krásných, slavných, pln –

hlas, jenž plout za nimi, za svými loděmi,

naposled zláká nás!