ZELENÍ SÁM... (II.)

A já jsem šel a šel a šel,

na pravo radost, na levo žel.

Šel, lehké nohy, lehký cit,

na levo velkost, na pravo klid.

A já jsem hleděl v zeleň trav,

v klid pasoucích se klidně krav,

a jak se zatáčela cesta,

v daleku zřel jsem věže města,

města, jež raní, města, jež znaví,

vyssaje srdce jako hlavy.

Stesk podivný mne zachvátil.

Ještě jsem zpět se obrátil,

rákosí rybníku jsem zřel,

jenž slunce západem zahořel,

ku svahům přitulené chatky

a stínů nočních pochod sladký,

silnici bílou, alej lip,

šepotajících útěchu, slib.

Pole jsem viděl rozměklá.

A navrátil se do pekla!