Zelený můj hostiteli,

Zelený můj hostiteli,

chvilku spočinouť mne nech,

mysl z ohně, který hoří

v prsou, nové zpěvy tvoří

měkké, jak tvůj stín a mech.

Chudý pěvec, máť on třeba

v světě míru na nejvíc,

uklání-li hlavu svoji,

pláče žalem slze dvojí:

rudé v srdce, bledé v líc.

Z těch slzí mu nese každá

žal zrozený ohněm střel,

jimiž osud krvelačný,

jako Perun krytý mračny,

schránku citu otevřel.

A přec jeho sny jak svlačec

ovinují hrad i chýš,

a kde dva se mají rádi,

těší je a čelo chladí

věnče besídkovou skrýš.

Zbýváť pěvci těchy málo

z rozkoší a zvuků těch,

zřídka lístek lauru spadne

na čelo, – nuž v síni ladné

spočinouť mne aspoň nech.