Zelený vítěz. (I.)

Juž stmívalo se v síni vysoké,

a Tetka pohroužena v dumání

dřív nezaslechla krok, jenž blížil se

po dlažbě, svěží chvojí pokryté,

až Kaša před ní stála, vztýčená;

na hrdém jejím čele visel mrak,

a Tetka polekaně vyjela

jak plachá laň při hlase myslivce,

když takto sestra promluvila k ní:

„Nač déle tajit, co přec zjevné jest?

I ty se cítíš cizí v hradě tom,

jenž domovem nám býval společným,

když v zlatých jeho síních seděla

při rudém ohni Niva velebná

a moudrý Krok byl hlavou rodiny.

Teď ale káže v domě cizí muž;

ač moudrost jeho ráda uznávám,

přec nechce se mi žíti pod vládou,

chci volna být tak, jak jsem bývala.

Ó, marně klopíš oči, sestro má,

čtu přece smutek v nich, a dobře vím,

že z téhož zřídla žal tvůj temení.“

„Ty mýlíš se,“ jí na to Tetka dí,

a ruměnec jak zora večerní

tvář její přelét, bílou, spanilou.

„Ctím jako svého bratra Přemysla,

a neobmezený jest obdiv můj.

Tesk, který slzu v oči láká mi,

má jiné zřídlo v duše skrytosti,

než hrdosti domnělou urážku.“

Tu zasmuší se Kaša ještě víc.

„Ó kéž by Vlasta moje byla zde!

Ta rozuměla by mým žalobám,

ta cítila by se mnou pokoru,

již hrdým zrakem muži hlásají,

byť ani slova nepronášeli!

Ta odešla by se mnou na Kazín,

by se mnou hloubala o tajemstvích,

jež kryjou v sobě svaté byliny,

vod šumění, let bílých oblaků

a vání větrů v stromech věštících...

A nikdo neví, kam jsi odešla,

ó Vlasto moje, duše sesterská,

kam zavedl tě bohatýrský duch

tvůj mračný, smělý, vezdy hloubavý...

Nuž, osiřelá, sama odcházím,

a tebe, Tetko, bohům ponechám,

když ke mně nemáš žádné důvěry.“

Tak končí Kaša, vzdychne z hluboka,

a odvrací se rychle k odchodu.

„Stůj, sestro moje!“ Tetka zvolala,

„věz, co mé srdce tíží dávno juž,

chci k tobě mluvit, jak bych mluvila

k své drahé matce, Nivě velebné,

kdy, jako ty, by stála přede mnou.

Tak kladla bych jí hlavu na ňadra,

tak objala bych bílou její šíj’,

a tak bych oči její zlíbala!“...

Na velké křeslo usadily se

teď obě sestry, krbu naproti,

a ozářena velkým plamenem,

a chvějící se vnitřním pohnutím

na ňadrech Kaši, která kloníc se,

ji zastírala vlasy temnými,

jak mladá bříza zdála Tetka se,

jež tmavé sosny hledá podporu,

když bujný vítr jara klátí jí

při záři planoucího západu;

a hlasem snivým, jako ptáčete

když šerem lesa volá družku svou,

jala se Tetka k sestře mluviti:

„Ó krásné dny, když ještě žili jsme

v tvých starých zdech, ó hrade Budečský!

Tam v prostřed lesů, plných zázraků,

v jichž šeru bozi zjevovali se,

květ život tiše jako květina,

jež k hvězdám zdvihá vonnou hlavu svou.

A láska drahých našich rodičů,

ta byla jako vláha nebeská,

a moudrost jejich jako slunce svit...

Ó, ještě vidím dřevěnou tu síň,

k níž upomínky z dětství vrací se

jak vlaštovky, jež s novým jarem zas’

po dlouhé pouti hnízda hledají,

z nichž poprvé uzřely světla zdroj...

Strop její začazen byl do tmava.

Stěn řezby větví měly podobu,

s nichž houpavě visela jablka,

a ptáci s rozpjatýma křídloma

tam seděli v lijáku drobných hvězd.

Krb z kamene byl hrubě vytesán,

a nad ním zlatě dýmem rděly se

zděděných bůžků staré obrazy;

a křeslo, na němž Niva velebná

u ohně seděla jak bohyně,

to ozdobeno bylo tkaninou

jak zora rudou, jejíž zlatý lem

byl stříbrnými hady vyšíván...

Síň byla naplněna zástupy,

jež přicházely z končin dalekých,

by naslouchaly slovům věhlasným

z úst Kroka plynoucím jak zlatý proud;

on učil je, jak země povstala,

on vykládal o silách tajemných,

jež v živlech skryty jsou, on učil též,

jak živly podrobit lze člověku,

jak prozkoumati vše, co stvořeno...

Ty stávala jsi v prostřed zástupu,

a oheň nadšení ti v očích plál,

ty ssála’s každé jeho slovo v sluch

jak zpráhlá země rosu kojivou,

a sestra naše, plavá Libuša,

v klín matky zlatou hlavu nořila,

a temné oči sluncem zářily

pod bledým čelem, když se mluvilo

o starých věštbách, temně znějících,

a Niva líbávala oči jí,

a kladla ruku bíle zářící

na Libušino srdce tlukoucí

tak silně, že jí zmíral v prsou dech...

Já ale stála vedle otce vždy

a naslouchala slovům jeho též,

však jejich smysl zůstával mi skryt;

já milovala temný jeho hlas,

pro jeho hudbu, nedbala jsem slov;

já směla hlavu položiti mu

na prsa, v kterých srdce bušilo,

tak veliké, tak mužné, něžné tak,

a nedovedla na nic mysliti,

než na to srdce, jež jsem cítila...

A v polovičné této dřímotě

jsem vše jen jako mlhou viděla:

svou matku, tebe, otce, Libušu,

a oknem velký měsíc nad lesy...

A matka často vyčítala mi

mou nechápavost k slovům otcovým,

on ale vždycky se mne zastával,

a tak jsem zvykla na srdci mu snít...

A jednou ležela jsem v zahradě,

jež od hradu se táhla do lesa,

a oči moje byly zavřené,

ač nespala jsem; přemítala jsem,

neb věděla jsem juž, že v Vyšehrad

se odebeřem, zanechajíce

hrad Budeč temným lesům šumícím

kol šedých jeho zdí a samotě.

Ty víš, že tenkrát neviděly jsme

před tímto rozhodnutím po tři dni

ni otce, ani máteř velebnou,

neb ona, pohroužena v modlitbu

ze síně nevyšla, ze zavřené,

a otec konal velké oběti

na hradu cimbuří a zakázal,

by živá duše se mu blížila.

Teď procházel se sadem na večer

a potkal matku v řadě jabloní,

jež sněhem květu kryta od brány

ku jasné vodě vedla pod buky.

Když přišli ke mně, zastavili se,

a matka takto tiše mluvila:

„Ó Kroku, muži moudrý, věhlasný,

ó rci, co čet’ jsi v rudých plamenech

o budoucnosti drahých našich dcer?

Ó zajisté, Libuša sluncem jest,

a Kaša moudrost tvoji zdědila,

však Tetka byla mi vždy záhadou.“

A otec zamyšlen jí na to děl:

„Jest velikost podílem Libuši,

a Kaša šťastna bude věděním...“

„A Tetka?“ zase matka táže se.

„Sen bude jejím blahem, život snem.“

Tak otec děl, pak dále kráčeli

tou dlouhou řadou starých jabloní,

až ztratili se v dáli pod buky...

Ó Kašo moje, jak ti vysvětlit,

co cítila jsem v onen okamžik?

V té chvíli zdálo se, že počíná

ten mého žití nekonečný sen.

Mně bylo sladce tak, a smutno přec,

a jako mlhou viděla jsem vše,

jak v oněch okamžicích přesladkých,

když slyšíc bušit srdce otcovo

jsem východ sledovala měsíce

nad temným lesem, zdřímlá na polo...

A oči moje zdvihaly se v výš

na květy, které jabloň hvězdily,

a ještě výš k těm širým nebesům,

jež otec jednou dubu přirovnal,

jenž od začátku časů nad zemí

svou nekonečnou šíří korunu,

po jehož větvích kráčí zlatý pták,

jejž sluncem zovou ti, kdož ve stínu

se dubu těší sladkým životem...

A hle, teď rojily se hvězdy tam,

a výkřik překvapení vydral se

mi z prsou při pohledu podivném:

nad hlavou mojí hvězda zelená,

tak čarná, nikdy dříve vídaná

se zableskla, pak zase zmizela.

Já cítila, že byla znamením,

a kloníc hlavu vešla tiše v dům...

Od oněch dob jsem stále hledala

tu čarnou hvězdu okem toužícím,

však marně; ale když mne otec ved’

na ladné břehy stříbronosné Mže,

kde v prostřed lesů vystavil mi dům,

bych zapomněla na hrad Budečský,

jejž bozi opustiti kázali,

tu viděla jsem opět hvězdu svou,

v tom okamžiku, když mne zoufalost

nad náhlou smrtí matky pojala

a když jsem k lůžku svému Moranu

co spásu velkým hlasem volala.

Třpyt zelenavý hvězdy zdál se mi

jak pozdrav z dáli, matkou poslaný,

a srdce moje utišilo se.

Po třetí viděla jsem hvězdu pak,

když otec zemřel, stařec velebný.

Ty víš, že kázal dechem posledním,

by nad mohylou jeho spálil se

ten temnomodrý zlatotkaný plášť,

jímž při obětích údy halíval.

Čech přinesl jej přes tři řeky sem

do vlasti, osudem mu určené,

a říká se, že lpěla na něm krev,

jež při bratrských svárech tekla prý

tam v staré vlasti našich praotců.

A Niva proto přitkala mu lem,

jenž obrazem měl býti svornosti;

při ohni v starém hradě Budečském

svou práci pilnou rukou konala,

a lem ten představoval lehkou hru

vln stříbrných, v nichž duje větru van,

a třpytící se květy leknínu,

po vlnách houpaly se při větru,

a bludných světel bledé plameny

rej s nimi provázely úměrný.

Tak v jeden celek ladně souměrný

všech živlů různost, Niva spojila...

Já stále ještě vidím krajinu,

jež rozvlněna v dlouhé řady hor

a třpytícím se sněhem pokryta

se rděla září oněch plamenů,

jež vysoko šlehaly z hranice,

na které ležel mrtvý otec náš.

Já stále ještě vidím lesiny,

jak temnomodře čněly ku mrakům,

z nichž rudé jiskry na ně pršely,

a stále cítím ještě onen bol,

jenž tenkrát k zemi krušil bytost mou...

Když Krokův popel kryla mohyla,

tu zpomnělas na rozkaz poslední,

a chtělas, abych já jej splnila;

já sama tedy v oheň hodila

ten modrý plášť, to staré dědictví,

a zírala, jak v popel bělavý

po kusech rozpadal se povlovně...

A zatím tmělo se, a lesiny

se zdály jako černé zástupy,

jež s námi truchlily a s lidem vším,

a temný dým se nesl k nebesům,

a oko moje sledovalo jej –

tu tmavou jeho clonou spatřilo

tu zelenavou hvězdu mihnout se...

Pak zapadla mi opět na dlouho,

však od té doby, co zde Přemysl,

od doby té ji vidím každou noc,

však ve snu jen, v poměrech podivných.

Noc každá přináší mi tentýž sen:

Vždy zdá se mi, že na Tetíně svém

před branou hradu sedím nade Mží,

a pokaždé se jinoch zjeví mi

na bílém koni v rouše zeleném,

a v ruce drží větev květoucí,

a hvězda krásná, záře zelené

se houpá mu nad zlatou přílbicí...

Ó Kašo, věz, že já jej miluji,

ten prázdný přelud, stín ten přesladký...

Ó, otče můj, tys pravdu uhodl,

že blahem mojím bude pouhý sen!“

Tak končí Tetka hlasem hlubokým,

a kloní níže uzardělou tvář,

by vyhnula se zrakům Kašiným,

a Kaša zvolá s zrakem planoucím:

„Při slunci svaté tváři, Tetko má,

tě bozi milují a sudičky,

že za podíl ti dali sladký sen.

Jest člověk velký jenom tušením,

a trpký klam jest všechno vědění,

jest člověk šťastný jenom svými sny,

jen jimi moudrým jest a vznešeným...

Snad dala bych vše svoje vědění

za luzný sen, jejž jednou snila jsem

o lásce k Bivojovi, jenž odešel

do krajin neznámých, když zahnala

jej pýcha moje z zahrad Budečských...

Buď poslušna svých snů, ó sestro má,

věř, že v nich slib, jenž se ti vyplní.

Nuž, vzhůru tam, kam osud volá tě,

na ladné břehy Mže, na Tetín tvůj!“

Tak zvolá Kaša hlasem nadšeným,

pak vypraví dva posly k Libuši,

jež s Přemyslem zajela v Libušín,

těm káže, aby vyřídíli jí,

že sestry její, každá na svůj hrad,

se odebraly s četným průvodem.

Když zora krásnolící kráčela

po horách, kouřících se ranní mhou,

tu zřela obě sestry na koních,

jak loučily se vřelým polibkem

na lemu lesa u tekoucích vod.

Na Kazín Kaša jela na pravo,

a v levo Tetka lesem na Tetín...