Zelený vítěz. (II.)

Byl podzim juž, když Tetka vyjela

na rychlém koni na svůj tichý hrad,

kde snila v odloučení hlubokém

svůj sladký sen, jenž zůstával jen snem

noc každou duši její blažícím,

však prchajícím s jitra příchodem.

A každé ráno vyšla z hradu ven

a zírala v tu modrou, širou dál,

zda neuvidí hvězdu zelenou,

jež nad přílbicí plála jinocha,

jejž milovala touhou přemocnou;

a každý den se zase vrátila

v síň šerou s potlačeným povzdechem,

a upírala zraky nyjící

na obraz tajuplné bohyně,

jíž kněžkou byla. Velký obraz ten

byl Bivoj zrobil, Sudivojův syn,

rek bohorovný, jehož velký um,

a jehož síla, rukou dovednost,

po širých vlastech slavně slynula.

Ze zlata byl ten obraz ukutý,

a roucho třpytné, údy halící,

vše sesazené bylo z kamenů

čtyr barev pojících se ve soulad,

a každý z kamů, krásně zářících

svou barvou značil roku proměnu:

Třpyt temnorudý, velkých veder čas,

žár žlutý, dobu blahodárných žní,

lesk bílý, dlouhou zimy dřímotu,

a Vesny úsměv plápol zelený.

Do dlaně žehnající bohyně

byl Bivoj vsadil světlý drahokam,

jejž Jizera mu darem podala,

když slyšela jej zpívat ve hvozdě

na jejím břehu hrdě rostoucím.

Zpěv jeho zněl o lásce hluboké,

o sladkém blahu srdce věrného,

neb duši jeho touha plnila

po prvorodé dceři Krokově.

Při zvuku jeho hlasu nořila

se Jizera z květoucích leknínů,

a vidouc jej, se láskou zachvěla.

Zjev jeho tak byl dojal bohyni,

že zaplakala slastí nyjící,

a slza, která z oka padla jí

na bílá ňadra, proměnila se

hned v jasnomodrý lesklý drahokam.

Ten Bivoji podala bohyně

a vzdychla při tom z hloubi duše své

a zářila naň okem blankytným,

v němž láska k němu zjevně hořela,

a pravila mu s tklivým úsměvem:

„Jak slza, láska v očích rodí se

a padá k srdci!“ Takto mluvila

a nořila se v leknín povlovně,

pláč tichý mísíc v chladné řeky šum...

A Bivoj kráčel lesem zamyšlen,

a slyšel dlouho ještě šelestem

na břehu rostoucího rákosí

vzdech sladce vábící jej Jizery –

přec ale k břehu nevrátil se víc.

Do Budče vedla dlouhá cesta jej,

a v novou píseň, kterou zapěl tam,

vplet’ slova něhyplné Jizery

o lásce, jako v věnec zlatou nit,

a slova ta se stala příslovím...

A když jej Kaša hrdě odmítla,

a jeho pouť jej vedla v cizinu,

tu poslal jednou Tetce na pozdrav

od břehu moře věčně šumného,

ten obraz Zlaté Báby umělý.

Sbor cizích mužů plavil po řekách

jej na Tetín, a mluvou příbuznou

vzkaz přátelský silného Bivoje

jí vyřídil, a vylíčil jí pak,

jak v dáli zpomíná si zašlých dnů,

jak blouzní o zahradě Budečské,

jak opěvuje zlatý Vyšehrad.

Tři dni je Tetka v hradu hostila,

pak odměníc je dary vzácnými,

do vlasti jejich propustila je,

hrst rodné země druhu sýlajíc...

Před tento obraz tedy vrátila

se Tetka denně v šerou hradu síň,

a rozžehnuvši oheň posvátný

před zlatou sochou oběť konala,

a nořila pak zraky v její dlaň,

kde modrou září slza Jizery

jak plamen hořela, a myšlenka,

že slza touhy v oku jejím též

snad časem zkamení, ji tížila

jak břímě přetěžké... Tak seděla

po celý den a snila o štěstí,

a když se večer spouštěl na lesy,

a jako hejno zlatých labutí

po siném nebi hvězdy připlouly,

tu otevřela okno vysoké

a vypustila v šeřící se noc

svou přítelkyni, družnou sojku svou,

již naučila takto mluviti:

„On nepřichází, sestro moje, žel!“

Ta slova nesla sojka na Kazín

co den, když smrákalo se v lesinách,

a slovo „doufej“ přinášela zpět,

když hvězdy bledly ranním úsvitem...

Tak minul čas, až zima přilétla

na mračných křídlech vichřic divokých.

Sníh hluboký kryl celou krajinu,

a lesy neproniklé dřímaly

pod třpytícím se jíní břemenem.

Mže zastavila plesavý svůj běh,

a řada černých stromů na břehu

své dlouhé větve z mlhy nořila,

a zdála se jak řada kouzelnic,

jež k nebi vznáší ztuhlá ramena

a bledé luně lají v oblacích...

A osiřelá Tetka truchlila

v své samotě, a bledla víc a víc,

a oko její modré lesklo se

jak před shasnutím plamen kahance.

Tu jednou stalo se, že na večer,

když otvírala okno vysoké,

by družnou sojku k sestře vyslala,

na nebi Tetka zhlédla hvězdu svou!

Vzduch oteplil se náhle zázrakem,

a vlahé větry lesem zatřásly,

a zvuky jako záchvěj stříbrných

a zlatých strun se nocí linuly,

a světlo kouzelné se šířilo

z té hvězdy zelenavě hořící,

a v jejím blesku jinoch zjevil se,

tak krásný, jak jej ve snu vídala.

Na bílém koni seděl, oděný

jak vesna v roucho skvělozelené,

a v ruce třímal větev květoucí

a mával jí nad hlavou zdobenou

tou zlatou přílbou, Tetce známé též.

A hle, při každém větve manutí

strom probudil se z zimní dřímoty

a les se záhy jarem zelenal,

a květy třpytily se v měsíci,

a ptáci zajásali šveholem,

a řeka hnala s plesem modravé

a stříbrem ověnčené vlny v rej...

A brány hradu otevřely se,

a šťastná Tetka spěchala mu vstříc,

a vítala jej, hosta milého,

a zvala jej, by vešel v šerou síň.

„Já čekala tak dlouho příchod tvůj,

kde meškal jsi, mé duše zlatý sne?“

Tak děla mu a slza radosti

jí v oku plála září přejasnou.

A jinoch skočil s koně bílého

a vzal ji v náruč svou a líbal ji:

„Já zmíral touhou, Tetko, po tobě,

ty tmavých lesů dive bělostný!

Však nezvi mne v svůj úzký, temný dům,

bez konce šíří v dál se hvozdů ráj,

své perutě rozevři, labuti,

a poleť se mnou v lesy nesmírné!“

A ona na to takto odpoví:

„Proč zdráháš se, ó reku zázračný,

v dům vejít, který pohostit tě chce?

A odkud přicházíš, rci, který kraj

se chlubit smí, že vlastí tvojí jest?

Kdo jsi? Ó rci mi drahé jmeno své!

Ó, v kterém sladkém zvuku tají se,

jak čarný oheň v drahém kamenu?“

Tak zněla jeho na to odpověď:

„Já z kraje přicházím, kde věčný den

a věčné jaro vládnou napořád;

kraj ten byl vlastí Nivy velebné,

a s jeho luhů bílé labutě

ji nesly sem v tu žirnou tvoji vlasť.

Já sluju všude Vítěz Zelený,

neb nepřemůže síla nižádná

tu ratolesť, jež za meč slouží mi,

dokud jí mávám rukou rekovnou,

a zima, tma a škodné vichřice

před tváří mojí mizí mžiknutím,

jak vločka sněhu v žáru slunečním,

a po stopě mé kráčí podletí,

a nese dary z ráje zlatého,

a rozdává je rukou přeštědrou.

Já chodím světem, a kam zavítám,

tam štěstí dlí a kvete blaženost...

Jak práhla duše moje po tobě,

od doby té, co ve snách zjevil se

mi sladký obličej tvůj spanilý!

Ó dávno bych byl přišel k tobě juž,

však slyš, co zdrželo mne doposud.

Jest jeden kraj tak smutný jako hrob,

kde věčná zima panuje a noc,

a dávno byl by lid, jenž bydlí tam,

si jiný hledal, slunci přístupný,

však drží ho tam velký, zvláštní div.

Hrad z křišťálu tam stojí vysoký,

les stříbrný jej vroubí kol a kol,

a panna božské krásy bydlí v něm.

Jak měsíc svítí dlouhé vlasy jí

a v prostřed čela hvězda hoří jí,

tak rudá jako krev a zářivá

jak požár staré hvozdy hltící.

Za jistý čas se panna objeví

na křišťálovém hradu cimbuří

a osvětluje hvězdou krajinu.

Ta vzplane čarně v rudém přísvitu,

lid jásající pozná krásy pak,

jež závistivě jindy skrývá noc,

a vrátí-li se tato znovu zas’,

po čarné panny brzkém odchodu,

pak sní o horách bílých, pokrytých

tím nekonečným hvozdem stříbrným,

o vodách modravých a průhledných,

na jejichž dně se perel poklady

na písku valí bíle zářícím,

o slujích plných hlatí, jiskřících

se jako oči lítých ještěrů;

tak snící po tmě, zapomíná lid

na sluncem osvětlené krajiny.

Nuž mezi lid ten zabloudil můj krok,

a příchodem mým vše se změnilo.

Hvozd stříbrný jak jíní roztál se,

z hor bílých rostla tráva zelená,

a v slujích vonné květy pučely,

a nebem šlehl modrý, zlatý den.

Lid jásal mi jak spáse svojí vstříc,

a panna s čarnou hvězdou na čele

mne uvedla v svou stříbroskvoucí síň,

a kladla bílé lokte na mou šíj’,

a vázala mi ruce zlatými

jak měsíc svítícími kšticemi,

a pravila mi hlasem lahodným:

„Že’s ke mně přišel, za to buď ti dík!

Hle, duhou hraje křišťálový dům,

a němý posud vzduch mé krajiny

zní stříbrně pod vzmachem perutí

tvých běloskvoucích, zpěvných labutí.

Suď, jak by duše moje zmírala,

bez tebe, Zelený můj Vítězi,

když ode mne bys zase odešel.“

Na slova její tak jsem odvětil:

„Mým úkolem jest světem putovat,

já s tebou dlíti na vždy nemohu,

mne vábí touha v jiný, dálný kraj.“

Tu vstala zimní panna, ubledlá,

a rudá její hvězda na čele

se zdála okem záštím planoucím,

a bouřným hlasem takto zvolala:

„Já vím, kam touha tvoje vábí tě!

Tři dcery světlá Niva zrodila,

tří bohyň srdce puká k vůli nim.

Trut pohrd’ láskou ladné Sázavy

pro prázdný sen o lepé Libuši,

rek Bivoj nevyslyšel Jizeru

pro hrdé Kaši úsměv zářící,

já osiřelá žalem zahynu,

pro touhu, jež tě vede na Tetín!

Však bez boje tě odsud nepustím!“

Tak končíc třikrát dýchla oknem ven,

a třikrát zdvíh’ se vítr ohromný,

a ve třech řadách hory vyrostly

kol hradu, každá řada předešlé

vždy příkřejší a vyšší o mnoho.

Tu pozvedl jsem větev květoucí

a zamávnul jí třikrát nad hlavou,

a třikrát zarachotil dutě hrom

hor ssujících se do svých základů.

Pak vyšed z hradu podstoupil jsem boj.

jejž proti mně ved’ všechen kraje lid,

však přemohl jsem všechny překážky,

jež zuřivě mi kladli do cesty;

boj dlouhý byl, však pro mne vítězný,

a panna s rudou hvězdou na čele

šíp poslední svůj za mnou sýlajíc

tak zvolala s cimbuří věže své:

„Ty jdeš, a marný byl můj dlouhý boj,

bol velký můj má ale útěchu,

že nezůstaneš na vždy vítězem!

Věz, žije někde lítý nepřítel,

jejž k tvojí zkáze osud zachoval,

ty potkáš jej na bludné cestě své,

ty poznáš, co jest v boji podlehnout!“

Tak zvolala a vešla bědujíc

do svého domu; noc hned nastala,

já viděl ji, jak letěla jak pták

a temnou perutí kraj zastřela,

když více jsem ji větví neplašil.

Hned vyrostly zas lesy stříbrné,

a hory bledly sněhu bledostí,

a nezůstalo stopy jediné,

po přítomnosti větve květoucí...

Já zanechal ten smutný, temný kraj,

však dlouho ještě nocí viděl jsem

hrad křišťálový svítit za sebou,

jak bledou lunu mrakem zastřenou,

neb rudé světlo hvězdy zářící

na čele zimné panny proniká

stěn jeho pyšnou stavbu průhlednou...

Já spěchal k tobě, děvo bělostná,

ó sejdi se mnou v slunné samoty!

Pod každým krokem, který učiníš,

květ vonný vypučí, mrak slavíků

a bílých hrdliček nad hlavou tvou

se vznášet bude, hvězdu zelenou

v tvou dlaň chci položit jak lípy list;

kdekoli usedneš na kyprý mech,

tam spojí nad tebou se koruny

a větve stromů jako nebesa,

a jestli sen se vloudí v oči tvé,

pak nasněží ti lůžko bílý hloh,

a plavý drozd tě bude uspávat

svou zlatou písní šerem linoucí

jak povzdech z duše zdřímlé lesiny...“

Tak končil řeč svou Vítěz Zelený,

a Tetka zanechajíc šerý hrad

s ním odešla v ty lesy nesmírné,

jež kolem tichou nocí šeptaly

pod nebem kmítajícím hvězdami,

v ty lesy zadumané v jarní sen,

z nichž ptáků zpěv a vody šumění

se vzhůru vznášely jak modlitba

ku plavé luně, v slávě plující...