Zelený vítěz. (III.)

Tam v snivém světě stromů šumících

žil blažen s Tetkou Vítěz Zelený;

svět lidí pomalu jim z paměti

jak upomínka mizel pradávná,

jež určitosti denně pozbývá.

Zrak jeho byl jí vším, v něm hledala

hvězd svaté plápolání, slunce svit,

a hvězdy, slunce, byly drahé jí

jen proto, že jich obraz leskl se

v tom jeho zraku, bez dna hlubokém.

A jak ty hvězdy táhly po nebi,

a slunce po blankytu kráčelo,

tak bez únavy Vítěz Zelený

a snivá Tetka spolu chodili

po horách, po dolinách od rána

do padající noci posvátné.

A našli sobě v lesích stinnou skrýš,

kol které bílé břízy chvěly se,

a odkud řeku modrou viděli,

jak z hvozdu spěla s písní šumivou,

jak v pláni zlatě v slunci dřímala,

jak dále zas’ se k lesům vracela,

stín jejich temný s touhou hledajíc...

Tak oni s touhou sladkou hledali

vždy zase po svých cestách onu skrýš,

kol které květy vůní dýchaly,

a slavné zpěvy pěli slavíci.

A v šeru tichých, vlahých večerů

krok divé zvěře ob čas zaduněl,

a hlava zubra, losa, medvěda

se objevila někdy v křovinách

při praskajících větví lomozu.

Tu chvívala se Tetka leknutím

a tulila svou strachem zbledlou líc

na jeho hruď, a Vítěz Zelený

svou čarnou větví pouze zamávl

a mžikem zaplašil jí nebezpéč.

Pak zazářila vždycky její líc

jak slunce tvář, když přelétl ji mrak,

a zapomněla brzy na svůj strach,

a její smích zněl jako bublání

vod stříbrných, pod mechem tekoucích...

Tak míjel čas jim v sladkém blaženství,

však jednou stalo se, že v poledne

na pouti své se octli u řeky,

a Vítěz Zelený, tak Tetce děl:

„Jak mrazný vítr jarním vane dnem,

tak vane duší mou zlé tušení;

já cítím nepřítele přítomnost.“

Po těchto slovech stoupá na příkrý,

nad stromy vyvýšený pahrbek

a zírá zamyšleně v krajinu,

jež dříme v zlatém žáru poledne,

a Tetka sama stojí u řeky

a hledí na něj, jehož obrysy

tak ryze noří se ze záplavy

dne hořícího světlem nádherným,

a srdce její, jež se zachvělo

při slovech jeho, plných tušení,

se nyní plní pevnou jistotou,

že nemůže se zlo mu přiblížit.

Vždyť plá tak tiše zlaté poledne,

a sladká dřímota ty lesiny

tak pevně jímá luzným náručím,

vždyť ani listem vánek nehraje,

i ptáci mlčí v hnízdech na stromech,

jen v modré dáli, v temných dubinách

los říje silný, družku volaje,

a skály opakují ze sna jen

to divé lásky divé vábení...

A Tetka upírajíc zraky své

na lepou, velkou muže postavu,

teď s hlavy sejme věnec zelený

a propletený sněhem kaliny,

a s úsměvem jej pustí do řeky,

a štěstím záříc takto zašeptá:

„Ó, vodo modrá, v dáli spějící,

buď věštkou srdci něhy plnému!

Zde věnec můj, ó řeko hučící,

na vlnách svých jej sladce kolíbej,

bych věděla, že takto lásky mé

bez konce šťastný bude dlouhý běh!“

Tak šeptala, a voda sčeřila

se náhle jako vírem divokým,

a vínek Tetčin v hloub se potopil.

„Ó běda mně!“ tak Tetka zvolala,

líc její bledne, srdce chvěje se,

a dívka klesne slabá do trávy.

V tom zašuměla řeka podruhé,

a z jejích vln se žena nořila,

tak bledá jako sama Morana.

Zrak její temný byl a divoký,

a z černých vlasů dštily krůpěje,

a tekly jí jak slzy po tváři,

na mokré roucho, dlouze plynoucí.

„Kdo jsi?“ se Tetka táže vstávajíc,

a útrpností jata hlubokou,

a žena blížíc se jí pomalu

tak odpoví na její otázku:

„Ty neznáš mne, však já tě poznávám,

ó Tetko, sestro světlé Libuše!

Jsemť Nynva, Chrudošova zajatá

a žena neblahá... Já slyšela

o štěstí lásky tvé, já slyšela,

že v těchto lesích bloudíš blažená

po boku Zeleného Vítěze...

Však prchni! Nevidíš, že strachem mru?“

A klesla unavena do trávy,

zrak skrývajíc do proudu černých kštic.

Když přistoupil k ní Vítěz Zelený,

jenž s pahrbku zas’ k Tetce vrátil se,

tu pozvedla své oči divoké,

v nichž velký bol se tajil tlumený,

a takto, zasmušena, mluvila:

„Na hradě chotě svého Chrudoše

já smutný život trávím v myšlenkách

o pomstě, která vykonat mi jest

na vražedníku otce Chobola,

na lupiči mé dávné svobody,

na muži, který matku neblahou

v ty tmavé lesy vyštval, v kterých smrt

ji číhá z ruky lovců ukrutných...

Tak sedím v koutě jako kamenná,

o zkamenělé srdce brousím zbraň

své nenávisti skrytě práhnoucí.

A proti mně, u krbu nad ohněm

své svadlé ruce hřeje pramáti,

jež posud žije reku Chrudoši.

Jak padlý sníh jí vlasy splývají

na samou zem, a z očí plameny

jí šlehají zpod hustých obočí

tak příšerně, že pojímá mne mráz,

kdykoli plny záští zasvítí

na moji tvář, zlou vůli čtouce v ní.

A nikdy věďma slova nemluví,

jen stále hrozí rukou kostnatou,

když probudí se z těžké dřímoty.

Já myslila, že věďma němou jest,

však před nedávnem, když jsem česala

ty dlouhé její vlasy hřebenem

ze zářícího zlata zrobeným,

tu náhle promluvila u ohně,

a šerá síň se hlasem zachvěla

jak z hloubi hrobu vycházejícím.

„Co dumáš, Chrudoši, vždy u okna,“

tak promluvila věďma příšerná,

„proč stále kaboní se čelo tvé?

Rci prostou pravdu, co ti srdce rve?“

A Chrudoš odvětil jí zasmušen:

„Nač tážeš se? Nemůžeš pomoci!

Já předu dumy své, a ty své sny,

ty minulosti dávné náležíš,

mne činuplná vábí budoucnost.“

A věďma na to takto zaskuhrá:

„Ó bloude, který tajiti mi chceš,

co na čele ti čítám svraštěném!

Ty hyneš nenávistí bezmocnou,

tvou duši tíží svatý Vyšehrad,

a zlatých klasů velká jezera,

jež bohatě se vlní po vlastech.

Ty Přemyslovo dílo zničil bys,

ty Libušu bys zhubil pomstou svou,

však nemáš síly dost a odvahy, –

toť duma, kterou spřádáš na pořád!“

Tak mluvila, a chechtot zlovolný

síň plnil zvuky, jimiž na hlavě

se vlasy ježily, a Chrudoš vstal

a mrštil po ní mečem; minul ji

a meč se zabod’ věďmě nad hlavou

v zeď dubovou, a věďma povstala,

a kletba těžká z úst jí letěla,

jak z mraku letí všeničící blesk.

Pak sedla zas a dlouho mlčela,

však na večer, když halil hustý stín

síň celou v temno, náhle zbudila

se věďma z dřímoty a pozvednouc

zrak k stropu, takto dutě skuhrala:

„Vím o stvůře tak ničivé co smrt;

ta zkazila by dílo Přemysla!

Jest ukována v temnu, v podzemí

a skála doupě její zavírá.

To bylo pokolení silnější,

jež stvůru ve vězení spoutalo

na břehu Mže v březině šeptavé.

Rek doby nynější jen dovede

po staré ženě, polomrtvé juž,

meč metat slabou rukou v šílenství.“

Tak věďma polohlasem skuhrala,

a Chrudoš blížil se jí pokorně

a odprosil ji za svou prchlivost,

a věďma naznačila místo mu,

kde ode dávna kanec divoký

ve vlhkém brlohu je uvězněn,

tvor děsný, pozůstatek zašlého

juž světa, žijícího v pověstích.

Po celu noc se spolu radili,

a ráno chopil Chrudoš břitký meč,

sed’ na koně a dal mi těžký štít,

a takto tvrdě ke mně promluvil:

„Ty půjdeš se mnou, dcero Vlčice,

tvé bystré oko stezky najít zná

ve hvozdě temném. Ženy povinnost

jest sdílet s mužem každou nebezpéč.

Když zahynu, nechť se mnou zemřeš též,

já nechci, aby úsměv jásavý

ti tváří šleh’ při zprávě radostné

o smrti mé. Já nechci, na hradě

bys volna vládla muže vyvolíc,

jenž na mém místě bohat kázal by.“

Tak pravil muž, já mlčky kráčela

pod tíží jeho štítu shrbená,

a v mechu stezky lesem hledajíc.

Po celý den jsme takto chodili

a k večeru jsme přišli v lůno skal

nad řekou strmících, tam seskočil

se svého koně, chvějícího se

po celém těle strachem, neboť juž

k nám z podzemí se draly divoké

a děsoplodné zvuky netvora.

Teď našel Chrudoš balvan ohromný,

jenž uzavíral doupě tělesem

svým šedým, hustým mechem porostlým,

a jal se odválet jej silou vší...

Pot řinul se mu s čela potoky,

a oči z důlků chtěly vypadnout,

a žíly hrdla děsně naběhly,

a chrapot jeho, vzdechy, sténání,

v les šerý draly se a budily

tam v stínech k smrti smutnou ozvěnu.

Teď zazněl dutý hrom, a se stráně

se balvan řítil kruše cestou hvozd,

a Chrudoš krváceje k zemi pad’

na bledou tvář, a stvůra ohromná

jak blesk vylítla pouta trhajíc

ze sluje, která zela před námi.

Strach pojal mne tak velký, bezměrný,

že v les jsem prchla jako šílená;

tam bloudila jsem dlouho hledajíc

svou cestu marně, stále v domněnce,

že po mé stopě kanec divoký

se žene; nyní ale vrací se

mi chladná rozvaha, vždyť pravila

přec věďma, že ten netvor ničící

se v pole vrhne zlatě zářící,

by pokazil, co píle stvořila.

Tím lesem najdu cestu k Motolu,

kde dále dumat chci o pomstě své.“

Tak končí Nynva, kyne rukou jim

a zmizí v bříz zeleném soumraku.

Na čele Zeleného Vítěze

mrak visí, zvěstující těžkou bouř.

„Ty slyšelas?“ se táže rozčilen,

„mne čeká s onou stvůrou velký boj.

Já dovedu tě v Tetín, v pevný hrad,

a vyjdu v širý kraj, bych vyhledal

tu stvůru zlatá pole ničící.“

Než ještě Tetka ruce pozvedla,

jež proti němu prosíc spínala,

les zahřměl náhle krokem krušivým,

a z křoví jako bleskonosná bouř

se divý kanec valil zuřivý.

Hřbet jeho štětinami ježil se,

kly blýskaly se pěnou krvavou,

dým valil se mu z nozder oblakem,

a z očí sršel oheň plamenem...

Mih’ kolem Tetky se jak vidina,

na Zeleného vrh’ se Vítěze,

a nastal boj, až země duněla.

Na Tetku padl úžas kamený,

mhou viděla jen zápas obrovský,

a země dunění, a lesa ston

jak hučení se zdály velkých vod

v sluch její vnikající z daleka.

Však náhle bylo ticho kolkolem,

jen břízy lkaly modrým polednem,

a v jejich stínu, v mechu zdupaném,

bled, v krvi ležel Vítěz Zelený,

a rety jeho Tetce šeptaly:

„Juž konec naší pouti radostné!

Sen zlatý zapadá juž v černou noc.

Juž blíží se mi bledá Morana,

teď ruky pozvedá, teď kyne mi...

Ó slunce! Tetko! Lásko! Mladosti!“...

A rety více nešeptají juž,

a běloskvoucí motýl vznáší se

z nich v modrou výš, a lesy zahučí,

a Tetka zvedá ruce zoufale,

a mísí pláč svůj v temný řeky šum,

a takto volá šerem březiny:

„Můj Vítězi, Zelený Vítězi,

jak krutý jsi, že mne zde zanecháš

v tom pustém lese, kde jak žežhule

bez konce žalovat chci samotě!

Ó bozi, spějte s výšin blankytných,

a vdechněte v ta bílá prsa dech,

a vraťte světlo zrakům přesladkým!“

Tak žalovala Tetka v březině,

a obrátila k nebi vlhký zrak,

tu viděla, jak přízrak bělostný

bříz korunami míhal se jak mha;

měl zlatovlasé panny podobu,

na jejímž čele hvězda červená

jak zora plála; úsměv ukrutný

jí na rtech dlel, a vítr mrazivý

vál z celé její bledé bytosti...

A Tetka zimnou pannu poznala,

a zpomněla na smutné proroctví,

jež plná záští z věže volala,

když odcházel jí Vítěz Zelený...

A Tetka rozdělala veliký

jak slunce jasný oheň v březině,

a sedla lkajíc vedle mrtvoly

a pěla dumné písně vedle ní...

Noc přiletla a zlaté hvězdy s ní,

a mnohá, zpěvem Tetky dojmutá,

se z kruhu jasných sester vytrhla

a spadla dolů v dumající les

neb v řeku žalostivě šumící,

a ozářenou ohněm Tetčiným...

A plaché laňky z šera bílých bříz

na dívku zřely slzy roníce,

a ptáci sedali jí do klína,

a Tetka učila je smutnou zvěst

o smrti Zeleného Vítěze

co píseň pěti lidským jazykem;

a když pak zora krásně zářící

se zjevila na chlumu modrých hor,

tu rozlítli se sojky, špačkové,

a nesli v širé vlasti smutnou zvěst...

A všechny lesy, všechny lučiny

do žluta byly zvadly za tu noc...