Zelený vítěz. (IV.)

Tou dobou jela Kaša lesinou

na voze krytém koží medvědí,

jejž bílí voli táhli s dlouhýma

a krásně zlacenýma rohama.

Na Kazíně ve vědách hloubajíc

se dopátrala zvěsti veliké

o perle čarovné, již běsové

z vod svatých byli tajně ukradli

a skryli v hlavě divé nestvůry,

jíž stopu lidé časem ztratili.

Ta perla měla divotvornou moc,

když v rukou byla člověka, jenž znal

slov čarodějných sílu tajemnou,

a Kaša slov těch byla vědoma

jak nikdo jiný z lidí pod sluncem.

A mocná touha se jí zmocnila,

tu perlu běsům vyrvat stůj co stůj,

a neustala čítat ve hvězdách,

až dočtla se, že stvůra děsivá

na břehu Mže je skryta v jeskyni,

jíž vchod jest uzavřený balvanem.

Hned jela Kaša tam a nalezla

sluj prázdnou, od níž stopa široká

se táhla v les, tak naznačíc jí směr,

jímž divý kanec prchl v širý kraj.

Teď brala proto se na Vyšehrad,

by bohatýry slovem plameným

si získala pro podnik přetěžký,

jímž zápas s nestvůrou o perlu byl.

Tak byla ponořena v myšlenky,

tak přemítala o tom, kdo as čin

ten smělý silnou rukou vykonal

a nestvůru z doupěte vypustil,

že neviděla, les jak náhle zžlout,

jat smutkem nevýslovně hlubokým

nad smrtí Zeleného Vítěze.

Když ale pokřik ptáků zděšených

jí neustále z křovin vnikal v sluch,

tu podivena hlavu pozvedla,

a slyšíc posléz truchlou onu zvěst,

jíž Tetka v noci naučila je,

do pláče vypukla a zvolala:

„Tak krátký, sestro, tedy byl tvůj sen?

Jak dlouhý pláč mu bude sledovat!

Ó, kdybych onu perlu měla teď,

po které bažím silou veškerou,

pak poskytla bych rychle pomoci.

A perla moje skryta v nestvůře,

jež z tebe učinila žalostnou

a bědující vdovu, Tetko má!“

Po těchto slovech tvář svou zahalí

a pustíc zlaté uzdy, volům svým

krok volný ponechá, v hluboký bol

se noříc, oslepena slzami.

A voli lesem vlekou pomalu

vůz těžký, měkkou koží pokrytý,

až náhle stanou: oheň veliký

jim šlehá prudce v trpělivou tvář

a těžkých kladiv hromné bušení

je leká z polovičné dřímoty.

Tu Kaša překvapeně vztyčí se

a vidí velkou, v šero stopenou

a rudým plamenem zářící sluj,

a v hloubi sluje šerem kmítá se

jak mrakem duha, kupa výrobků

ze zlata ukutých, a kameny

všech barev osazených uměle,

a rudou clonou vatry planoucí

u vchodu jeskyně, zří Bivoje.

Zrak blankytný jak nebe směje se,

a husté proudy dlouhých, zlatých kštic,

jsou posypány jako jiskrami,

a plynou mu na nahých prsou sníh,

a silná, bílá jeho ramena

v kov rozpálený buší kladivem

tak těžkým jako balvan ohromný,

a píseň dumná od úst plyne mu

a ven se vznáší s dýmem krouživým

do korun starých sosen truchlících.

Tu Kašina se vyjasnila tvář,

dav blahých upomínek na domov

ten tichý, dávný v hradě Budečském

jí v duši vracel se, jak včelek roj

se k úlu vrací z luhů květnatých,

a noříc z temna roucha bílou tvář

na Bivoje zvolala s úsměvem:

„Hoj, kováři, k pomoci přispěj mi!

Po tmavomodrém plula jezeře

loď zlatoskvoucí, rozkotala se,

a je-li ruka tvoje dovedná,

nuž, ukuj střepy zlaté v celek zas!“

Při těchto slovech ruku pozvedla

a ukázala k hvězdám, které v les

se s nebes šeřících se dívaly.

Tu hádanku o luně s hvězdami

byl v Budči jednou Krok svým dětem dal,

když na večer si hráli pod buky,

a Bivoj jediný ji neuhod’

z všech dětí tenkrát v hradě přítomných,

a dlouho snášel jejich výsměch pak.

Když nyní zaslech’ dávný onen žert,

když Kašu zahlíd’ clonou plamenů,

tu vytryskla mu slza pohnutí,

a prsa vzedmula se radostí,

a z ruky padlo těžké kladivo.

„Buď zdráva, Kašo!“ pravil s ruměncem,

a spěchal k ní, jal voly za rohy,

a klopil zrak, a mlčel zmateně.

Tu sklonila se Kaša k němu víc

a úsměv její stal se tklivější

a hlasem jejím chvěl se tichý vzdech:

„Ty tedy vrátil jsi se z ciziny?

Buď vítán v zemi otců, druhu můj!

Proč meškáš, Bivoji, zde v samotě

a zapomínáš dávných přátel svých?

Proč v kruhu bohatýrů slavených

na svatém Vyšehradě není víc

tě viděti, kam přece náležíš?

Proč odložil jsi muže ozdobu,

meč kárající křivdu, nepravost?“

A Bivoj pozved’ zraky s výčitkou,

a smutně takto odpověděl jí:

„Tak ty se tážeš, Kašo? Pamět tvá

přec slabou není! Právě zpomnělas

na milý žert z dob dětství blahého,

a co se stalo mnohem později,

to se ti z hlavy vytratilo juž?

Ty tedy zapomnělas na ten den,

kdy řekl jsem ti, jak tě miluju?

To bylo v starém hradě Budečském,

pod okny Nivy, drahé matky tvé,

v tom starém sadě, plném jabloní,

jimiž se hvězdy na nás dívaly,

jak právě teď se lesem kmitají;

pod oknem švitořila vlaštovka

v svém hnízdě s mláďaty, a světluška

ti v temných vlasech bíle hořela.

Já čekal s srdcem rychle tlukoucím

na odpověď tvou; dlouho mlčelas

a já svým mečem čáry v písek ryl

a bál se promluviti znovu zas,

bys neslyšela slzu v hlase mém.

V tom přišel z domu Lapak s ženou svou,

zlý její zrak a úsměv mrazivý

zdál se mi tenkrát hadím uštknutím,

mně zdálo se, že odlesk úsměchu

té ženy zahrál kolem čarovných

tvých úst, že úsměv ten mně zvěstoval

snů sladkých konec, náhlý, osudný,

a v zoufalosti duše pozved’ jsem

meč silnou rukou proti jabloni

a přeťal rázem temný její peň...

Jak zašuměla k zemi padajíc!

Vzdech její pronik’ trpce duši mou,

a tys mi řekla s hrdým úsměvem:

„Um vážím sobě, statný Bivoji,

a ruky dovednost, mně surovým

se každý výkon břitkých mečů zdá.“

Po těchto slovech odešla jsi v dům,

já věděl pak, jak málo vážíš si

mé lásky, snů mých, a mé osoby.

O skálu rozlámal jsem břitký meč,

a slíbil duši vlastní, nikdy víc

že mečem v boji nezamávnu juž...

Já odešel, a dlouho bloudil jsem

za horami, kde lid nám příbuzný

až k moři sinému má sídla svá,

pak vrátil jsem se, našel tento les,

kde žiju se stromy a s ptáky jen,

a s myšlenkami, s hvězdami a sny...

A ruka moje jest teď dovedná;

viz moji sluj! Buď hostem, Kašo, mým,

a vyvol sobě darů třpytících,

jež vymyslil o kráse hloubaje

můj um, vždy dávných slov tvých pamětliv.“

Tak končí Bivoj s tváří planoucí,

a klopí opět zraky s povzdechem,

a v ňadrech Kaši srdce chvěje se,

boj dávné lásky mocí tlumené

a hrdosti v tom srdci krutý byl,

a slova z duše na rty drala se,

by vysvětlila mu, že tenkráte

to Lapak byl, jenž otravoval ji

zlou zvěstí, lživou ženou smýšlenou,

o lásce jeho k snivé Jizeře.

To byla by mu ráda šeptala

v tom tichém lese, v svitě svatých hvězd,

však hrdost její tomu bránila.

Tak byli dlouho oba beze slov,

on truchliv s sklopenýma zrakoma,

a ona duši plníc pohledem

na milovanou, osmahlou tu tvář.

o které snívala v své samotě.

A náhle k němu takto mluvila:

„Můj Bivoji, děkuji náhodě,

že zavedla mne před tvou jeskyni.

O službu velkou chci tě požádat.

Tvá ruka věru jest tak dovedná,

um tvůj tak vymyslivý, bohatý,

že nikdo v šírých vlastech vyrovnat

se tobě nemůže! Jak třpytí se

všech barev drahokamy v čelenkách

a v zlatých prstenech a v náramcích,

jež nakupeny v tvojí sluji jsou!

Nuž zhotov pro mne věnec svatební,

jenž pestré duze podoben by byl,

též pás, jak mléčná dráha svítící,

a snubní prsten, rudě hořící.

To vše za tuto noc, a k ránu jdi

v kraj širý hlásat bohatýrům všem,

že Kaša toho pojme za muže,

jenž nad divokým kancem zvítězí,

nad stvůrou děsnou, která hubí kraj

a která Zeleného Vítěze

ve hvozdě usmrtila tesáky.

Noc chrání stvůru temným křídlem svým,

však jasná zora stopu vyzradí...

Na Vyšehradě čekám hrdinu,

jenž ruky mé si vydobude tak...

Ty slíbils duši vlastní, nikdy víc

že mečem v boji nezamávneš juž,

to nevadí snad, abys poslem byl?“

Tak končí Kaša lstivě s úsměvem

a pobádá své voly k pochodu;

ti hnou se k předu krokem loudavým,

a Kaša ještě dlouho ohlíží

se lesem k planoucímu ohništi,

při kterém Bivoj stojí zamyšlen

u vchodu sluje pestře zářící

se všemi druhy drahých kamenů...

Když vjela posléz v úval hluboký

a neviděla více oheň plát,

tu uslyšela kladiv bušení

a zachvěla se sladkou myšlenkou,

že ruka, která kuje zlato teď,

by z něho urobila věnec jí

a světlý pás a prsten zářící,

též rukou bude, která povede

ji životem až v náruč Morany...

Tak nocí jedouc Kaša dumala...