Zelený vítěz. (V.)

Když hvězdy bledly v mlze úsvitu,

vůz Kašin voli k řece přivlekli,

a Kaša uviděla nad lesem

zář velikou a dýmu černý sloup,

jímž ptáci míhali se lkající,

a slyšela své sestry velký hlas,

jak žalující v řeky temný šum

své truchlé zvuky mísil pošmurně.

A Kaša vedla voly poslušné

na známý brod, a řeka stříkala

jí plné hrsti perel na pozdrav

nad krásná kola, stříbrem kovaná

až do klína na roucho plynoucí.

Na břehu Kaša s vozu skočila

a našla sestru v šeré březině

a s pláčem takto oslovila ji:

„Ó snivá Tetko, sestro milená,

nechť žaloba má s tvojí pojí se,

by ranní vítr v dáli spějící

ji s žalobou tvou zanes’ v mračný kraj,

kde duše toho dlí, jejž vidím zde,

ó žel, bez dechu ležet u ohně!“

„Já nelkám juž,“ jí na to Tetka dí.

„Jest ještě druhý Vítěz Zelený,

s nímž jistě, neodvratně sejdu se.

Rov letní travou kryté mohyly

jest druhý onen Vítěz Zelený...“

Po tomto vzdechu kryje bledou tvář

na ňadra Kaši, tato zmuží se

a líbajíc jí vlasy odpoví:

„Buď klidná, sestro, duch můj hloubavý

snad najde ještě lék pro bídu tvou...

Pojď, položíme tělo na můj vůz

a zajedeme v svatý Vyšehrad.

A nenajdu-li více prostředku,

bych život opět vdechla jinochu

do sladkých rtů, jež tebe líbaly,

pak upálíme v háji šumných lip

na květokryté velké hranici,

při zvuku zpěvu, v slávě veliké

to sladké jeho tělo, plné vnad,

v němž bohatýrský bydlel někdy duch!“

A Tetka slovům jejím podrobí

se poslušně, a nese tělo s ní

na Kašin vůz a kropí slzami

po cestě k vozu hlavu jinocha,

jež mrtvá na prsou jí spočívá...

A sama usedla na Kašin vůz

a položila hlavu jeho v klín;

před sluncem chránila ji vlnami

svých dlouhých vlasů volně plynoucích.

U nohou jeho Kaša seděla

a poháněla voly haluzí;

a tichým hlasem, truchle znějícím

po celou cestu s Tetkou střídavě

zpěv starý, tajuplný zpívala,

zpěv plný touhy, tušení a slz...

Tak vjely sestry v svatý Vyšehrad,

když slunce k horám hlavu klonilo,

a Libuša a moudrý Přemysl

ze zlatých síní spěchali jim vstříc

a naslouchali zvěsti přesmutné,

již Kaša hlásala jim o boji

a smrti Zeleného Vítěze.

A bohatýři nesli mrtvolu

v sad rostoucí nad ladnou Vltavou,

kde Libuša ji hávem zeleným,

v němž zlaté květy plály, oděla,

a přílbu s hvězdou zelenou mu dal,

od prachu očistěnou, od krve,

na krásnou hlavu, moudrý Přemysl

a Kaša v ruku haluz květoucí

mu položila, kterou vítězil,

než mračný osud mu ji z ruky vzal...

A Tetka promluvila k němu tak:

„Nuž tedy naposled juž pohlednu

na tvář, jež sluncem byla života

a zdrojem hlubokých mých radostí.

Nuž, stíne, vydej se na dalekou

svou cestu k břehům neznámým, kde loď

na tebe čeká s chmurným veslařem.

Zde vezmi daň, kterou jej zaplatíš...“

Tak končíc sňala Tetka drahokam,

jejž Krok jí kolem šíje pověsil

co památku na starou otců vlast,

a pustila jej s slzou poslední

do dlaně Zeleného Vítěze...

V tom vzkřikla Kaša hlasem jásavým:

„Ó sestro, šetři slzu palčivou,

neb spása blíží se na Vyšehrad!

Hle, příkrou cestou Bivoj kráčí sem,

na hřbetě nese stvůru zabitou,

jež v hlavě perlu chová zázračnou.

Tu perlu v ruce, vzkřísím jinocha,

duch jeho z krajin mračných vrátí se,

vždyť pouť ta možná duši člověka!

Což nepřitáhnou v tiché dědiny

co jaro duše dětí zemřelých,

by v tvaru modrolesklých vlaštovek

svým sladkým štěbetáním rodiče

a bratry milující těšily?

Mé slovo velké jest jak pohoří,

a silnější než proudy řvoucích vod,

a mohutnější nežli bohatýr!

Já promluvím, a couvne Morana!“

Tak zvolá Kaša s okem nadšeným

a zvedá ruce k nebi vysoko,

a z oka plane prudký oheň jí.

Než skončila, byl Bivoj v zahradě,

a úžas jevil se na tváři všech,

neb nebyl divý kanec zabitý,

za uši silný Bivoj držel jej,

tak pevně vítěznýma rukama,

že všechno jeho hrozné soptění

a hromné řvaní marné zůstalo;

teď k zemi tlačil tělo ohromné

tak mohutně, že kosti lámal mu.

Zrak příšery jak zhoubný oheň plál,

a pěna z tlamy v kusech lítala,

a celý hrad se děsným hlasem chvěl,

jenž z hloubi hrdla kance vycházel.

A Bivoj zvolá hlasem hromovým,

by řvaní divé stvůry přehlušil:

„Já slíbil duši vlastní, nikdy víc

že mečem v boji nezamávnu juž,

a proto zvíře živé přináším.“

A Kaša vnoří obětní svůj nůž

do hrdla divé stvůry hluboce

a káže kanci hlavu rozpoltit;

a krev, jež proudem vyvalila se,

se ukázala ryzím zlatem být,

v to proměnila čarná perla ji...

A Kaša vezme perlu plující

v tom rudém zlatě, rychle přistoupí

pod lípu k Zelenému Vítězi,

na bledé čelo perlu položí,

a šeptá ve vzduch slova tajemná...

A všichni stojí tiše kolkolem,

se srdcem tlukoucím a s napnutím

na Kašu hledí, která ubledlá

se zrakem planoucím jak osyka

se chvěje divým větrem schvácená...

Však náhle úsměv na rtech zasvítí,

a čarodějka v dívku spanilou

se změní zas, a hlasem přesladkým

tak mluví k Tetce: „Hle, on žije zas!“

V tom okamžení Vítěz Zelený

zrak otevře, a k Tetce spěchaje,

jež omdlévá mu polo v náručí,

tak snivým hlasem tiše promluví:

„Já opět žiju, avšak krátkým snem

jak každé blaho, nový život jest.

Mne mocné slovo z věčné dřímoty

sem povolalo zpět v ten slunný kraj,

loď má se k světlým břehům vrátila

z vod temných, které kolíbaly ji!

Mlh šerých příkrov, jenž mne halil juž,

jest roztrhán, tak opět světlo zřím.

Však žel, že vtlačila mi Morana

na čelo polibek co pozdrav svůj,

jsemť nyní její syn, a povinnost

a neodolatelná síla mne

k ní poutá z doby, kde jsem ponořil

své hledy v tajuplný její zrak...

Vždy krátký čas jen s tebou mohu dlít,

má Tetko milená, pak opět zas

na dlouhou dobu k matce vrátím se,

k té velké, smutné, která srdce mé

na věky drží dlaní kamennou!...

Já k tobě přijdu, Tetko, rok co rok,

a se mnou přijdou květy, vlaštovky,

a sladké lásky jasné večery,

a ptáků zpěv, a blaho milenců...

Teď ale s tebou, smuten, loučím se;

mne očekávej brzy v hradě svém!“

Po těchto slovech Vítěz Zelený,

se skály sešel k tiché Vltavě;

tam v třtinách zlatá loď se houpala

uprostřed hejna bílých labutí.

A Tetka za ním tiše hleděla,

svým velkým, vlhkým zrakem nyjícím,

a nesnažila se jej zdržeti.

Bol krušil ji, jak kruší květinu

dešť padající s burných oblaků,

a položila vnadnou hlavu svou

na ňadra Libuše a tulila

se k ní, jak dítě k matce tulí se...

Do loďky used’ Vítěz Zelený,

a voda odnášela povlovně

loď zlatou v šerou dál, a labutě

se nad ní vznášely a plnily

vzduch dlouhotáhlým zpěvem truchlivým.

Dokud jej vidět bylo, haluzí

nad hlavou mával Vítěz Zelený,

a sladká vesna, rychle mizící

jak spěchající vody jasný proud,

na každém břehu zkvětla zázrakem...

Když zmizel, vešla Tetka s Libušou

v síň zlatou, naplněnou vůněmi,

a bledá Tetka klesla v těžký sen,

nad nímž jak matka bděla Libuša...

A zatím v sadě lípy šeptaly,

a hvězdy vycházely nad nimi,

a Kaša sama stála s Bivojem

pod oknem Libuše, kde vlaštovka

si z jara hnízdo byla stavěla,

a Bivoj pravil hlasem tlumeným:

„Ó Kašo, věru, zde jak v Budči jest,

a opět chvěje srdce v hrudi se

tou nejistotou, kterou cítil jsem,

když o lásce jsem k tobě promluvil...“

A Kaša s slzou v oku odpoví:

„Ó muži podivný, a drahý mi,

proč váháš připomenout mi můj slib?

Což včera v lese ještě nepoznals,

že srdce v prsou touhou mřelo mi,

bych vyznala, že láskou hlubokou

tě dávno, dávno, vřele miluju?

Což musím před tebou se pokořit

a prosit tě, bys za ženu mne vzal?“

Tak Kaša zvolá, líc svou odvrátíc,

a Bivoj zlatý věnec na hlavu

jí rychle vsadí, který uvil sám

a který v řasách svého roucha kryl,

a s jásotem ji vedl v šerý dům,

a druhý den se hody slavily,

a večer sedla Kaša s Bivojem

na stříbrem okovaný, krásný vůz,

a bílí voli s rohy zlatými

je vezli na Kazín, jenž uprostřed

stál starých dubin, v kterých krahujci

a havrani svá hnízda stavěli...

A mezi tím co svatý Vyšehrad

zněl hovorem a zpěvem veselým

při Bivojových hodech svatebních,

tvář zahalenou v husté závoje

na koně svého Tetka usedla,

a provázena snivou Libušou

se brala podél řeky na Tetín.

Tam žila osiřelá v samotě

a nepřestala nikdy, nikdy snít...

Po celý rok na noční nebesa

se dívala po hvězdě pátrajíc,

jež zeleným svým leskem věštila

vždy příchod Zeleného Vítěze...

Pak rozbřeskly se lesy v jeden květ,

a Tetka vyšla z hradu v širý kraj,

kde bloudila s Vítězem Zeleným,

do každé chatky nesouc vzácný dar,

jenž pocházel z niv ráje zlatého...

Když odešel pak Vítěz Zelený,

a ona vracela se na Tetín,

tu zavítala opět do chatek,

a sedala u krbů útulných,

a lidem zlaté zvěsti hlásala

o světech krásnějších, a o bozích...

A poněvadž zrak její stále dlel

jen na hvězdách, když chotě čekala,

a na květech, když s chotěm bloudila,

stal jejích očí svit se svatým tak,

že v každém srdci jaro vykouzlil

jen pouhým němým, vlhkým pohledem.

A duše její byla plna snů

o velkých pravdách, které tušit lze

jen tenkrát, když se zraky odvrátí

od země kalu k nebes čistotě,

a proto Tetka učila svůj lid,

jak bohy ctít, a hádat vůli jich...