ZELENÝ VŮZ.

Rozkošná byla „Miss Isabell“,

v hedvábí, šperků svých třpytu –

hluboce dotkla se krásou svou

mých vroucích, mladistvých citů.

Vlas měla zlatý, modrý zrak,

a byla jak proutek tenká,

oh, v rouše svém, průsvitně zeleném,

byla jak vodní ženka!

Kol rtíků pět měla diblíků

a deset čertíků v oku,

ký div, že tenkrát v lásce té

já mnoho měl jsem soků.

Však modrá očka krásné „miss“

zdála se mě jen hledat,

ať vážkou tančila na laně,

či dala se silákem zvedat.

Povzbuzen začal jsem posílat

verše jí vzletné i prÓzu,

až jednou, Ó, štěstí, mne pozvala

do zeleného vozu.

Útulný měla tam pokojík

a plno v něm předivných věcí,

obrázků, stužek a památek,

a starého papouška v kleci.

Tam v květovanou lenošku

zasněna usedla si.

Já poklek', hlavu dal jí v klín,

a ona mi hladila vlasy.

A pak mou hlavu vášnivě

přitiskla k ňadrům se dmoucím,

a začla mne líbat na čelo

rtem, jako plamen žhoucím.

A vtiskla mi tak polibků

pět, deset – víc – snad dvacet –

Oh, sotva že úst mých se dotekla,

já začal jí polibky vracet.

A hlava šla mi dokola,

tak, jako v kolotoči –

jak mlhou zřel jsem nad sebou

ty krásné, modré oči...

Náhle však ustala v polibcích

a postrašena se zdála –

Pak zašeptla: „Je zle, my dear –

slyším kdes principála!“

V té muž ten byl už na scéně

a tiše, bez lomozu,

nejkratší cestu mi ukázal

ze zeleného vozu –

A od té chvíle, krásná „miss“,

cesta k vám zarostla mi.

A v krátku vůz váš zelený

byl kdesi za horami – –