ŽELEZNÁ KOŠILE

Ta tvrdá slova, okoralý chléb

almužen mrzáků, zraňující jak střep,

zkřivené hřeby z trosek bolesti,

jsem sbíral po cestách života svého,

jako kus železa rezivého

pocestný zvedá pro štěstí.

Nač ještě dále vláčet mošnu svou

s podkovou štěstí, pověrou rezivou,

když kouzlo ztráty vyvanulo už?

Pusť ohryzanou kost, hyeno bojiště,

zem otvírá se pro nové mršiště

a jako nový se blyští starý nůž.

A mučíš zas, ty nedosněný sne,

jak marné čekání na mrtvé nezvěstné,

bez vzpomínek a bez zapomínání!

Ožívá znamení, které nám dnové dávní

železem rozžhavených hlavní

vypálili do dlaní.

Už ani slova. Hledím mlčení

uzamkni tvář a děs, který je v ní,

ať zvíře trýzněné v své kleci zešílí.

Železem z popela posvátné relikvie

oděj plec hněvu, která žhne a žije,

muk železnou košilí.

Teď, chátro má, dozrálas pro zázrak

a ztvrdlas jako starých bitev prak,

teď přijmi světce zbroj i hostii.

Ať mluví země hlas, který byl němý.

A všechno železo, které je v zemi,

ať zabíjí.